Autor: Slunečnice, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
Uveřejněno na serveru www.moda.cz.
Děkujeme redakci za udělení souhlasu s přepisem na naše stránky.

Dopis anorektičce a vůbec všem, kteří se rozhodli drasticky hubnout a nepřemýšlet!

Snad každá mladá holka má nějaké komplexy. Dřív jsem znala slovo špek snad jen z doslechu. A slovo anorexie či bulimie? Já nevím, možná jsem si myslela, že je to nějaký druh chřipky nebo pohlavní choroba. Kdo ví! Teď ke každému z těchto slov můžu říct životní příběh někoho z mých blízkých!

Víte, vždycky když čtu v časopisech dotazy typu: ... 168/42 - nejsem moc tlustá!? Poradíte mi nějakou účinnou dietu!... Někdo si to přečte jako nezúčastněný a řekne: Ta je ale blbá..., ale já znám následky...jednou jsem chtěla napsat jedné holčině (s podobným problémem) dopis, neodeslala jsem ho, věděla jsem, že to nemá cenu! Nic tady totiž nemá cenu!...

Vím, že mi nebudeš věřit, když ti řeknu, že do koule máš daleko (a možná, že máš daleko i do užovky, možná už jsi jenom taková špagetka). A tak ti to taky říkat nebudu! Po tolika letech, strávených neúčinným zachraňováním holek (mých kamarádek) od chronického hubnutí, už jsem takovouhle metodu vzdala!

Všechno začalo, když jsem byla v osmé třídě. Měla jsem kamarádku, od dětství jsme si spolu hrávaly, měla moc hezkou postavu, takovou tu akorát, kdy je radost pohledět na její zadek! Všechno přišlo pomalinku, takovýma těma řečičkama - jsem tlustá, jsem tlustá, nekoukejte se na mě!!! Pak se mi svěřila, že už přišla na způsob, jak normálně jíst - zvracela! A stala se z ní bulimička! Všichni to věděli. Šla po chodbě a všichni se obraceli a znechuceně kroutili hlavou! Její "kamarádi" se na ní vykašlali. A ona hubla a hubla! Už měla takovou tu dětskou postavu. Ale já jí nedokázala pomoct, prostě jsem na to ve svém věku neměla (a v jakém věku na to člověk má!?). Ačkoliv jsem se snažila, přesvědčovala, NIC! A po několika měsících? Ambulance stála před barákem. Táňa bojovala o život! Už to nebyl člověk, byla to pošramocená (a bez jakéhokoliv náznaku sebedůvěry a radosti) duše v průhledné skořápce, která prostě už nemohla dál a dala výpověď. Dostala se z toho a my děkujeme Bohu, že dostala další šanci žít. Po půl roce se pokusila normálně žít, vím jaká muka tam v nemocnici zažívala a nikomu bych to nepřála! Jenže stále jsou tu následky na duši i na těle, i dnes po čtyřech letech, v 19ti, vypadá stále jako holka ve vývinu. Ale je z toho venku a doufám, že už nikdy nespadne až na samé dno. Ona se poučila, ale...

O rok později jsem ji pochopila, jenže jsem si nevzala z ní příklad! Najednou jsem si připadala tlustá! Nikdo mě nepřesvědčil o opaku. Bylo to hrozně zvláštní. Jen z pohledu na jídlo se mi dělalo zle. Stála jsem nekonečně dlouho před zrcadlem a říkala jsem si - jak jsem to mohla dovolit, jsem nechutná! Nejedla jsem i několik dní. Připadala jsem si jako bečka. Byla jsem nemocná psychicky - má duše prostě viděla tělo jinak než ve skutečnosti. Občas jsem měla takové ty okamžiky prohlédnutí, kdy jsem se podívala do zrcadla a najednou jsem byla opět hubená (a to byly okamžiky PRAVDY, má duše se asi nesoustředila a uviděla mé tělo ve skutečném obraze). Pak jsem měla vystoupení a před ním jsem omdlela, v tu chvíli jsem si uvědomila, že dělám pěknou pitomost. Ale už nešlo skončit, najedla jsem se, ale najednou jsem si připadala hrozně, jako bečka. Styděla jsem se na sebe se podívat, štítila jsem se vlastního těla a tak to šlo do záchodu. A pomalu jsem začínala jako Táňa! Mám to štěstí, že po čase jsem si nějakým zázrakem všechno uvědomila. A taky děkuji své kamarádce, která mě zachránila!

Jiný příklad. Má nejlepší kamarádka neměla úplně dokonalou postavu. A tak jsem schvalovala, že s tím něco chce dělat. Jenže byla zima a vždycky, když jsem ji viděla, tak jedině ve svetrech nebo v bundách. A najednou přišlo jaro, ona si koupila nové kalhoty, zazvonila u mě. A já to uviděla... zděsila jsem se, v hlavě jsem měla milion myšlenek, jak jsem si toho nemohla všimnout, jak to!???? Je to vůbec ona, kdo to tu přede mnou stojí!??. Měla nohy příšerně hubené, to, co jsem viděla, ve mně vyvolalo obrovský strach! Ale nevěděla jsem, jaké to bude mít následky! Říkala jsem si, dobře, jsem kráva, nepoznala jsem to, holt budeme muset víc jíst a dostane se z toho! Pořád říkala, že jí a já jí věřila. I přesto, že byla mnohem víc nervóznější, nevrlejší a bez zájmu o okolí...prostě už to nebyla ta veselá, milá holka, kterou jsem měla tak ráda. A pak jsme začaly chodit na stejnou školu. A ona nejedla...prostě to nedokázala a abych to zkrátila - nedostala se z toho ani teď...je hubeňoučká, až to člověka bolí. Ale mnohem víc bolí pohled do jejích očí, hluboké, smutné, bez života, její úsměv je vzácný a navíc příliš nucený...

...nedokážu ti popsat, jak moc budeš v p*deli( jestli už nejseš)...ale nenávidím tu nemoc...