Napsal: Rick Mccall a Hal Karp, časopis: Výběr 8/2003.
Děkujeme redakci za udělení souhlasu s přepisem na naše stránky.

Nikdy nezapomenu na den v roce 1996, kdy jsem otevřel Elisin deník a přečetl si, co napsala svému vrahovi: Jsem tvoje výmluva, východisko z bolesti. Díky mně jsi méně zranitelná a zapomínáš na to, co tě trápí. Chráním tě před smutným a bezcitným světem, protože nevnímáš přítomnost. Ale zároveň je ti ze mě zle a někdy si myslíš, že se zblázníš. Na ničem jiném než na mně ti už nezáleží. Víš, že jestli se mě nezbavíš, zabiju tě.
Tahle hrozná slova napsala moje dcera. Trpěla bulimií, která nemocné nutí se před svými nejbližšími přetvařovat a našeptává jim, že jsou oškliví a za nic nestojí. A také zabíjí. Na poruchy příjmu potravy umírají tisíce lidí a denně s nimi bojují nejen miliony žen, ale i mužů.
Moje dcera trpěla bulimii mnoho let, ale než se mi dostal do rukou její deník, netušil jsem, že na tom byla tak strašně zle. Lituji, že jsem si ho nepřečetl, dokud ještě žila. Spoustu věcí bych udělal jinak.

Elisa byla vymodlené dítě, na které jsme čekali nekonečně dlouho. Moje první žena Judy několikrát potratila, a tak jsem se nakonec rozhodli pro adopci. V červnu 1975 jsme už měli dvě krásné děti - Tale a Sally. A za měsíc Judy zjistila, že je těhotná. Když nás doktoři ujistili, že tohle miminko určitě donosí, byli jsme štěstím bez sebe. V lednu 1976 se nám narodila zdravá holčička. Dali jsme jí jméno Elisa Ruth. Jako malá byla velmi tichá, ale ráda se mazlila. Potřebovala spoustu lásky a já se snažil se jí co nejvíce věnovat. Podporoval jsem ji ve všem, co dělala. Bohužel si myslela, že musí být dokonalá, aby jí druzí měli rádi. Jednou, když jí bylo tak deset, seděla v dětském pokoji jako hromádka neštěstí, slzy na krajíčku. Zeptal jsem se, co se stalo. Podala mi list papíru, na kterém měla podivný seznam: brzy vstát, jít do školy, udělat úkoly, uklidit si pokoj. "Nestihla jsem si uklidit, tati," popotahovala. Ujistil jsem ji, že to nevadí, ale bylo vidět, že mě vůbec neposlouchá.

Děti pro mě vždycky byly na prvním místě. Často jsem jim říkal, že jsem tu především pro ně a že za mnou mohou kdykoli s čímkoli přijít. Je ale pravda, že kvůli práci jsem na ně neměl moc času. Většinou ho trávily s matkou, která byla posedlá představou, jak má vypadat perfektní rodina a dokonalé děti. Mimo jiné jim vtloukala do hlavy, že jestli ztloustnou, nikdo je nebude chtít. Tate to nezajímalo, ale Elisa se Sally pily už od dětství jenom odtučněné mléko. Pro Elisu měla taková výchova katastrofální následky. Do deníku si zapsala: Chtěla jsem být štíhlá, krásná, chytrá a toužila jsem stát se mažoretkou. Taky jsem chtěla vést kroužek a pomáhat ostatním. Ve druhém ročníku střední školy, někdy v zimě 1991, jsem se začala cpát a pak jsem celé dny hladověla. Nejdřív jsem se přejídala jen jednou týdně, ale pak i dvakrát. Přestala jsem to zvládat.

Elisin stav se značně zhoršil během našeho rozvodu. Snažil jsem se být s ní tak často, jako když jsme všichni žili pohromadě, ale neměl jsem tušení, co se s ní opravdu děje. Nikdo z nás to nevěděl.
Trochu mi pomáhalo bavit se s holkama, ale to netrvalo dlouho. Nemohla jsem jim vykládat, co se u nás doma děje, protože jsem se bála, že by se na mě nekoukaly jako na úspěšnou dívku. A taky jsem si říkala, že když budu ve škole za hvězdu, nebude tolik vadit, že se naši rozvádějí.

V únoru 1991 se Elisa pokusila o sebevraždu - spolykala nějaké prášky. Musela na psychiatrii a při té příležitosti lékaři přišli i na její problém s jídlem. Jenže já nevěděl, že jde o vážnou nemoc. Myslel jsem, že stačí, když přemůže návyk po jídle zvracet a všechno bude v pořádku. Odmalička byla houževnatá a já vůbec nepochyboval, že to dokáže. Když ji z nemocnice propustili, nastěhovala se ke mně. V té době vážila okolo 55 kilo a stravovala se podle jídelníčku, který jí sestavila dietoložka. O bulimii jsem s ní nemluvil. Hrozně mě deprimovalo, že se tolik trápí svým vzhledem. Proč neviděla samu sebe tak, jak ji viděli ostatní? Neustále jsem jí opakoval, že je hezká a chytrá, ale nebylo to nic platné. Vždycky smutně zavrtěla hlavou a řekla: "Ne, jsem tlustá." Bulimii sice nepřekonala, ale jinak si neměla nač stěžovat. Přijali ji k mažoretkám, po škole si vydělávala v módním butiku a měla spoustu kamarádek. Potom se jí dokonce splnil dávný sen a stala se vedoucí mažoretkou, ale velkou radost z toho neměla. Přibrala totiž pět kilo a na nic jiného nebyla schopna myslet.

Snažila jsem se, aby nikdo nepřišel na to, jaké mám problémy. Začala jsem se přejídat až třikrát týdně. Před holkama jsem předstírala, že už jsem to zvládla - myslím, že jsem podala slušný herecký výkon. Ale byla jsem v tom až po uši. Jídlo se pro mě stalo nejdůležitější věcí na světě. Už nechci být mažoretka. Když mám krátkou sukni, každý musí vidět, jak příšerně jsem tlustá.

Když Elisa skončila střední školu, chtěla obrátit list a začít nový život, ale ukázalo se, že to nejde, jak předpokládala. Dvakrát přestoupila na jinou univerzitu, než pochopila, že se nic nezmění, protože nemoc si ponese všude s sebou. Na jaře 1996, když jsem byl v cizině, odešla ze školy v Austinu a vydala se stopem do Colorada a do Utahu. Stále ještě nevěděla, že sobě samé neuteče.
Přejídám se a zvracím v jednom kuse už tři dny. Odhlásila jsem se z motelu a jela si koupit jídlo. Cestou do Canyonlandského národního parku jsem se čtyřikrát najedla a vyzvracela. Najala jsem si ten nejlevnější pokoj, koupila jsem si zmrzlinu, kuřecí křidélka, chipsy, hranolky a koukala se na televizi.

Za několik dní se znovu pokusila o sebevraždu a odvezli ji do nemocnice. Jakmile mi zavolala, okamžitě jsem se za ní rozjel. Když mě uviděla, zatvářila se překvapeně. "Ty se na mě nezlobíš, tati?" zeptala se udiveně. "Jak bych se mohl zlobit? Vždyť jsi moje dítě," odpověděl jsem. Nechápal jsem ji. Copak vážně nevěděla, jak moc ji mám rád?

Cestou domů mi řekla, že bulimii určitě zvládne. Už se jí naučila rozumět a s tím, že teď váží 75 kilo, se dokáže vyrovnat. A já blázen uvěřil, že mluví pravdu.
Na to, že jsem se chtěla před dvěma dny zabít, mi je dneska docela dobře. Vlastně jsem na to už skoro zapomněla. Táta je skvělý. Když jsem s ním, připadám si normální. Nic mi nevyčítal a to je přesně to, co potřebuju.

Když jsme se vrátili do Dallasu, trval jsem na tom, aby šla znovu na léčení. Moc se jí nechtělo, a tak jsem na ni začal tlačit: "Vrať se do školy, nebo si najdi práci." Rozhodla se nastoupit znovu do školy. Zavolal jsem její terapeutce, že se vrací do Austinu a že si o ni dělám velké starosti. Za několik dní u nás zazvonil telefon, moje žena Leslie ho zvedla, chviličku poslouchala a pak vyděšeně vykřikla. Vzal jsem si sluchátko a dozvěděl jsem se tu nejhorší zprávu, kterou může rodič dostat. Austinská policie mi oznámila, že se Elisa oběsila.

Když se podívám zpátky, uvědomuji si, že jsem se dopustil mnoha chyb. Příliš jsem spoléhal, že moje děti vědí, co je správné. Častokrát jsem radši přistoupil na jejich rozhodnutí, jen abych se vyhnul sporům. Dneska už vím, že jsem měl stát na svém a říct: "Uděláš to, co chci já, protože jsem tvůj otec." Nevím, kam jsem dal rozum, když jsem si myslel, že Elisa bulimii zvládne sama. Přeceňoval jsem její schopnosti a tím jsem ji ještě víc deprimoval. Byl jsem to já, kdo si měl uvědomit, jak je na tom špatně, protože ona takové sebereflexe nebyla schopna. Považoval jsem ji za silnou, sebevědomou ženu, která se s tou nemocí vypořádá, a zatím to byla psychicky narušená dívenka, která potřebovala pevné vedení. Vyčítal jsem si, že jsem ji nechal na holičkách, a dlouho jsem se trápil. Pak jsem si uvědomil, že když už jsem nedokázal pomoci jí, mohl bych alespoň pomoci ostatním. Možná se Elisin deník dostane do rukou jiných rodičů a ti se pak vyvarují chyb, které jsem udělal já. Anebo si ho přečte nějaká dívka, která se v Elise pozná a rozhodne se nad bulimií zvítězit.

Musíte mít neustále oči otevřené, abyste mohli včas zasáhnout. Nemoci, jako je bulimie či anorexie, se projevují určitými symptomy - jestliže vaše dítě často po jídle rychle zmizí na záchod nebo neustále mluví o hubnutí a dietách, mějte se na pozoru. Dalším znamením, že něco není v pořádku, může být rychlý úbytek váhy nebo náhlé ochladnutí vztahů s kamarády. Když si něčeho takového všimnete, neztrácejte čas a nesnažte se dítě přesvědčit, aby šlo k doktorovi. Prostě ho tam doveďte. Mějte na paměti, že v sázce je jeho život, a neustupujte prosbám, ani se nenechte oklamat sliby. Když bude tvrdit, že je všechno v pořádku, nevěřte mu. To za něj mluví nemoc, která mu namlouvá, že je ošklivé a k ničemu a nezbývá mu nic jiného než umučit se hlady nebo si vzít život, jako to udělala naše Elisa. Ale nic z toho se nemusí stát. Snad k tomu můžeme já a moje dcera nějak přispět.