Uveřejněno v časopise Instinkt 10/2002, autorka Lucie Husárová.
Děkujeme za udělení souhlasu s přepisem na naše stránky.

Anorexie, bulimie. Na první pohled děsivá slova. Sledujeme-li však čtyři následující autentické osudy, je takřka okamžitě zřejmé, že slovo "děsivé" je k vyjádření utrpení obětí příliš slabé.

Někdy je dobré začít od konce. Tedy takřka od konce. Pohledná studentka herectví dnes stojí na hranici akutního nebezpečí smrti. Při výšce 174 cm váží 39 kilo. Pod očima černé kruhy, absolutní fyzická vyčerpanost, nepravidelná menstruace, snížený krevní tlak, suchá kůže, nízká teplota, index tělesné hmotnosti 12,8. Mimochodem - číslo 13 znamená smrtelnou hranici. Tak vypadá člověk, z něhož si svou daň vybírá zpočátku nenápadná psychická porucha spojená s příjmem potravy - mentální anorexie. Ale tato slečna se nevzdává - ani v pavilonu 22 bohnické psychiatrické léčebny. Je rozhodnuta vrátit se zpátky do života, i když boj s vlastní tělem a myslí nebude určitě jednoduchý. To napovídají i zápisky z deníku, který si začala psát.

Deník anorektičky (příběh první)

Za chvíli jdu na svou první večeři v Bohnicích. Půlhodinu, která mi zbývá, trávím studováním nástěnky. Je tu rozpis toho, co má kdo za úkol a také jídelníček.
"Večeře!" ozývá se najednou. Tak se jde! Těším se i netěším. Vím, že když se najím, zahřeji své promrzlé tělo. Ale mám strach, abych nezvracela. Dostávám porci bramborové kaše. Soukám ji do sebe zatím bez potíží. Teď sedím u sestřičky, která mne hlídá, abych ji ze sebe nevypravila ven. Na záchod musím s doprovodem personálu. Kaše tedy zůstává pěkně v žaludku a já čekám, až přijde moje maminka.
Už se nemůžu dočkat. Lovím ve vzpomínkách.
Proč jsem vlastně tady?
Všechno asi začalo bráchou.
Chodila jsem do prváku na gymplu, když umřel. Tenkrát jsem poprvé zhubla, ale ono to bylo vlastně fajn - špeky se v pubertě nenosí. Pamatuji, jak jsem koukala na pořad o anorexii, u toho plný stůl jídla. "Tak tohle mne nemůže potkat!" říkala jsem si.
Chyba! Blbost!
Za pár měsíců koukám na váhu a mám 50 kilo. A žádnou chuť k jídlu. Oběd jednou týdně. Pak začal modeling. A Paříž. Za čtrnáct dní jsem měla 43 kilo.
Už aby přišla máma. Potřebuji toaletní papír a hrníček. Svůj hrníček.
Nezapomenu, jak maminka brečela, když mě viděla po moji první Paříži. A já jela znova. Pak už jsem musela k doktorovi. Chvíli byl klid, pěkně doma, rodina. Během tří měsíců naskočilo 40 kilo. Všechno vypadalo skvěle. Ale!
Bez papíru a svého hrníčku tady nemůžu přežít. Už je osm. Kde je? Konečně. Maminka! Ráno budu pokračovat.

Nemoc moderní doby

Svět showbyznysu nám jako ideál krásy vnucuje vychrtlé dívky, kterým je možné už na dálku a bez větších problémů spočítat všechna žebra. Na kost vyhublé slečny útočí na dívky v pubertě ze všech plakátů, obálek časopisů i televizních reklam. Není divu, že děvčata procházející citlivým obdobím vidí samy sebe jako ošklivé, tlusté, zoufalé a tudíž neúspěšné. Namlouvají si, že případný neúspěch v partnerském životě je důsledkem jejich váhy. Pokud se zbaví kilogramů, dosud černočerný neutěšený svět se rázem promění v ráj na zemi. Proto se často rozhodnou pro jediný správný cíl, který je být hubená. A udělají pro to cokoliv. Výsledkem pak bývají nemoci zvané anorexie a bulimie. Tato onemocnění úzce souvisí s narušením vnímání vlastní identity. "Obě poruchy spojuje strach tloušťky a nadměrná pozornost věnovaná vlastnímu vzhledu a tělesné hmotnosti," píše ve své knize Poruchy příjmu potravy PhDr. František David Krch.

Anorektičky prostě nejedí. Vůbec. Mají k jídlu nepřekonatelnou averzi. Oproti tomu mentální bulimie je spojena s opakujícími se záchvaty přejídání a následnou snahou zabránit tloustnutí vyvoláním zvracení. Mentální anorexie postihuje nejčastěji dívky ve věku 13 až 20 let, bulimie se dostavuje o něco později, mezi 16 až 25 lety.

Porucha příjmu potravy je dost často také následkem hrůzného zážitku z dětství. Třeba sexuálního zneužívání. Zásadní vliv na psychický vývoj takového dítěte má doba trvání zneužívání a to, jak jeho okolí reaguje na odhalení. Nepřátelská reakce má stejný důsledek jako samotný akt zneužití.

Hektolitry zmrzliny (příběh druhý)

Už jako dívka byla tato druhá slečna přesvědčena, že to se svým tělem nikam nedotáhne, že si jen těžko bude hledat přítele. Život jí ale změnil banální a poněkud zvrácený postřeh. "Když jsem slyšela, že se výborně hubne, když člověk jídlo hned vyzvrací. A to mi přišlo jako výborný nápad," vzpomíná na zlomový okamžik. Okamžitě začala drastickou metodu praktikovat, lehce zhubla prvních pět kilo a dostavil se úspěch u mužů. Důvod, proč chtěla zhubnout, najednou pominul, ale pomalu začaly vznikat první potíže spojené s úbytkem váhy. "Sice jsem začala budit zájem u mužů, ale už jsem na ně dávno neměla náladu. Když zavolali, vymlouvala jsem se a zavírala se doma. Pak samozřejmě volat přestali. Zjistili, že to nemá smysl," vzpomíná.

Osamocenost jí tak zůstala, problémy naopak narůstaly. Sice byla konečně hubená, shodila dvacet kilo, ale začaly se jí kazit zuby, ztrácela se menstruace. Bulimie ji navíc stála pěkné peníze. "Abych se vyzvracela, bylo potřeba sníst hodně jídla. Domů jsem si musela donést alespoň litr zmrzliny a několik balíčků sušenek, najednou to do sebe naládovat a vzápětí vyzvracet."

Anorexie jde s bulimií často ruku v ruce. Nejíst vydržela tato slečna, dnes již naštěstí spokojená maminka dvouletého syna (a další dítě je v očekávání), tak dva dny. Pak se začala klepat a v práci nedokázala ani psát na počítači. Pohrávat si se životosprávou začala ve 20 letech, anorexie s bulimií ji trápily čtyři roky. Měla štěstí, že potkala správného muže pro život."Můj současný partner projevil velkou dávku trpělivosti a já se začala léčit. Nešlo to lehce. Když mě pozval na rande a přijel o hodinu dřív, tak jsem na něj byla naštvaná, protože jsem se nestihla vyzvracet. On to ale vydržel," vzpomíná na okamžiky tvrdého boje. Jedním dechem ale přiznává, že negativní vztah k jídlu má dodnes. Zároveň ví, že nemoci se jen těžko zbaví definitivně. "I když jsem čekala své první dítě, tak jsem ještě zvracela, abych moc nepřibrala. Myslím, že kdyby přišla krize, dostala bych se do toho zpátky," svěřuje se a očima hlídá svého syna, jehož zaujala několik desítek plastikových kbelíků od zmrzliny, které našel ve skřínce. "No, vidíte, právě tyhle zmrzliny jsem do sebe soukala, abych je vzápětí dostala ven. A teď si s nimi hraje moje dítě," směje se. Ale ten smích mrazí.

Základem léčby je diář

V psychiatrické léčebně se čas od času objeví ženy, které kromě anorexie či bulimie mají ještě závislost na alkoholu nebo na drogách. Ty, jež jsou v době nástupu na pokraji smrti, musí být upoutány na lůžko a dostávají umělou výživu. Alfou a omegou léčby je podrobný diář, do kterého si pacientky zapisují, co jedly, zda v sobě potravu udržely a jaké jsou jejich aktuální pocity. "Ze zápisků pak najednou zjistíte, že taková bulimička si k snídani dala jednu sklenici vody, k obědu dvě a najednou odpoledne do sebe nacpe dva litry zmrzliny, čtyři rohlíky a ještě kuře od maminky. Pak jde samozřejmě zvracet," popisuje psycholožka cestu, jak se dostává k pravdě o stravovacích zvycích svých pacientek. Postupně se lékaři snaží znovu naučit dívky normálnímu stravování. Myšlení některých pacientek je totiž už většinou silně pokřivené. Za normální považují například skutečnost, že si ke svačině dají žvýkačku. Nevědí, co je normální potravina, a chybí jim základní náhled na běžné věci - po čem se přibírá, co je zdravé, co dobře zasytí.

"Když se ve skupině objeví bulimička, ostatní na to rychle přijdou. Poznají to podle zašpiněných toalet a velmi rychle odhalí, která z nich má nepořádek na svědomí. Neprozradí ji, ale vyvíjejí na ni tlak, aby se veřejně přiznala. A teprve pak s ní můžeme pracovat," vysvětluje další zákoutí léčby lékařka.

Jíst mi bylo hanbou (příběh třetí)

Před dvěma týdny přijali do pražské léčebny drobnou, dvacetiletou černovlásku. Má problémy s alkoholem. Za svůj krátký život už si zažila dost, mimo jiné také trpěla poruchami příjmu potravy. Anorexie, kombinovaná s bulimií, jí byla prostředkem k vlastnímu sebetrýznění. Má velmi nízké sebevědomí, už odmalička se místo matky alkoholičky starala o domácnost a potíže měla i v milostném životě. Problémy řešila tichým opíjením. A taky nejedla. Když byla se svým přítelem na lyžařském zájezdu, dokonce se styděla před ním cokoli pozřít. Jednoho dne, poté, co strávila víkend snahou o jakýkoli způsob sebevraždy, jí došlo, že potřebuje pomoc. Pochopila, že bez lékařské péče se ze svých problémů nedostane. Teď touží jen po klidném průměrném životě bez jakýchkoli výkyvů.

Začarovaný kruh

Hubnutí, možnost nosit oblečení, které si nikdy předtím nemohly dovolit, zájem okolí - to je pro dívky příjemné. Časem se jim ale situace vymyká z rukou, nejsou schopny myslet na nic jiného než na to, jak se jídlu vyhnout nebo kde se co nejvíc a nejrychleji najíst a následně všechno z těla dostat. Důvody, pro které dívky chtějí být hubené, tedy líbit se, mít úspěch a zaujmout, pomalu pomíjejí a zajímá je pouze jediné - ony samy. Zaobírají se vlastním tělem, hyperkriticky se hodnotí, vidí špeky i tam, kde je jenom kost pokrytá kůží. Nechodí do společnosti, neberou telefony, lžou a vymlouvají se. To většinu přátel a známých po čase odradí, přestanou mít zájem a deprese nemocných dívek se dál prohlubuje.

Poruchami příjmu potravy trpí především dívky a ženy, nemoc se ale nevyhýbá ani mužům. Mezi ohrožené skupiny patří samozřejmě lidé, kteří se živí modelingem, vždyť anorexii se přezdívá "nemoc modelek". Lidé v tomto byznysu jsou na zevnějšku přímo životně závislí. Pokud má modelka nebo model na svém těle nějaký špek, pravděpodobně zůstane bez práce a tedy i bez peněz. Tlak v už tak stresujícím, konfliktním a konkurenčním prostředí se ještě zvyšuje a k anorexii a bulimii tu je skutečně jen pověstný krůček.

Neumím jíst (příběh čtvrtý)

Upoutala mne na první pohled. Atraktivní, od pohledu ambiciózní třicátnice, dlouhé hnědé vlasy, příjemný obličej. Když jsme se za chvíli daly do řeči, nepřekvapilo mne, že i tato paní má zkušenost s modelingem. Její vyprávění ale nemělo s nablýskaným světem předváděcích mol mnoho společného. Zneužívání v dětství, nevydařený život v zahraničí se ženatým přítelem, anorexie, závislost na alkoholu, nemocnice, psychiatrické léčebny. Jeden průšvih za druhým. Dnes už působí celkem vyrovnaně, cesta za úspěchem ale byla neobyčejně trnitá.

Vše začalo v dávném dětství, kdy ji soustavně několik let zneužíval otčím. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V 19 letech začaly problémy s jídlem a krátce nato i s alkoholem. "Krátkou pauzu jsem si dala jen v době těhotenství a po porodu. To, že jsem porodila zdravého chlapečka, byl vlastně zázrak, protože moje tehdejší váha se pohybovala kolem 43 kilogramů. Za čas jsem si ale bulimii přivolala zpátky, chtěla jsem být štíhlejší. Pak přišlo i pití," vzpomíná a rychle dodává, že svůj život už tou dobou dávno neřídila. Nebyla schopna vůbec fungovat, postarat se o dítě ani chodit do práce. Začala se léčit. V různých psychiatrických léčebnách a nemocnicích prožila dva roky. Lékařům přiznávala jen závislost na alkoholu, poruchy s příjímáním potravy tajila. Tři roky abstinuje, bulimií trpí pořád. Zatím ji zdárně tají i před přítelem. "Nevím, jak dlouho mi to vydrží. Právě se ke mně stěhuje a tak budou úniky na toaletu těžší," svěřuje se. "Abych neumřela, tak něco jíst musím. Ale jak, když to vlastně neumím?"

Rozhovor s MUDr. Hanou Papežovou, CSc., vedoucí lékařkou oddělení poruch příjmu potravy na Psychiatrické klinice 1. LFUK:

Co je při léčbě anorexie a bulimie nejdůležitější?
Motivace. Nemocní musí mít důvod, vědět, proč se chtějí vyléčit. Stále je, bohužel, velké procento těch, kteří se vůbec vyléčit nechtějí, a ti se pak hroutí, v lepším případě končí na metabolických jednotkách a potom na psychiatrii. Někdy je už ale pozdě.

Jak dlouho čekají pacienti, než se na vaše oddělení dostanou?
Čekací lhůta na přijetí je, bohužel, dlouhá. Vejde se k nám totiž je dvanáct pacientů, navíc se stále potýkáme s ekonomickými problémy, ostatně jako celé zdravotnictví. Důležité je ale, aby klienti tuto dobu smysluplně využili, aby chodili na kontroly k internistovi, četli knihy o těchto nemocích. Mohou také, zcela nezávazně, navštěvovat naše kluby. Tady se od lékařů a sester dozvědí, co a jak se stravovacím režimem. Problémy mohou konzultovat se sociální pracovnicí, informace podáváme i po telefonu. Pro radu si k nám mohou přijít i rodiče, jejichž děti anorexií nebo bulimií trpí. Klienti se mohou obrátit i na linku důvěry.
Poznámka OS Anabell: informace hledejte v našich kontaktech na lékaře a kliniky.

Jak dlouho u vás klienti zůstávají? Vracejí se k vám někteří?
Jistě, až 50 procent z nich se u nás objeví opakovaně., když selže následná péče nebo ji klient vůbec nevyužije. Ale určitě je lepší, když přijdou znovu a nevzdají to. Vrátit se není žádná ostuda. Pacienti u nás zůstávají šedesát dnů, které hradí pojišťovna, i když někteří by určitě potřebovali delší čas. Využívat mohou i náš nedávno otevřený stacionář, kde mají celodenní stravu a zajištěný program, ale večer se zase vracejí do svých domovů. Výhoda této moderní formy péče je v tom, že nemocný neztratí kontakt se svým sociálním okolím.

Kolik máte na oddělení mužů s poruchou příjmu potravy?
Momentálně žádného, jsou tu samé ženy, ale nedávno jsme dva propustili. Poměr mužů a žen trpících těmito nemocemi je asi 1:10. Jde například o zápasníky nebo kulturisty, kteří se musí vejít od určitě váhové kategorie, nebo o filozoficky zaměřené muže, kteří to přeženou se superzdravou výživou.