Články a vaše příběhy Poruchy příjmu potravy Zkušenosti s poruchou příjmu potravy Pomóc, jsem tak tlustá!!!
| Pomóc, jsem tak tlustá!!! |
 |
|
Zdroj: časopis Svět ženy 10/2003, autorka: Oldřiška Tylová.
Na základní škole jsem byla docela normální holka. Měla jsem spoustu kamarádek, chodila jsem na angličtinu a gymnastiku," začíná pomalu rozvinovat těžký koberec vzpomínek Jana (20). "Když o tom teď přemýšlím, byla jsem pro každou legraci a snad i vůdčí typ. Co hloupostí jsem se jen navymýšlela a holky je se mnou ochotně realizovaly. Jely jsme na plný plyn," vzpomíná a její skelný pohled jako by se snažil proniknout kalnou hlubinu nánosu následujících let. "Největším problémem pro mě tehdy bylo, jak přesvědčit rodiče, aby mě večer pustili na diskotéku a nemusela jsem být už v deset doma," kroutí hlavou. "Co odstartovalo mou cestu do těsných uliček pekla? Byla to snaha dosáhnout dokonalosti? Nebo hloupá souhra náhod, které by samy o sobě neznamenaly skoro nic?"
Šok z podprsenky
Předposlední prázdniny na základce trávila Jana u babičky. "Januško, děvenko, ty jsi ale vyrostla," přivítala mě s otevřenou náručí. "Můžu na tobě oči nechat, vždyť ty už jsi úplná slečna. Co slečna? Ženská!" otáčela se kolem mě a mhouřila oči. "Vidím v tobě tvou mámu, když byla mladší. No jo, jsi přece jen naše," s úsměvem vzdychla a pohladila Janu po zaoblujícím se zadečku. Druhý den ráno Jana na židli vedle postele objevila podprsenku. Netušila, kde ji babička vyšťourala, ale ta trvala na tom, ať si ji zkusí. "Copak já musím nosit nějakou podprsenku!?", spolkla Jana nabroušenou poznámku. Cítila se hrozně trapně, a hlavně se jí zdálo, že vypadá jako nějaká tlustá selka. Podprsenku ze sebe ztrhla, ale červíček pochyb o jejím těle začal hlodat.
Geny útočí
Jízlivý našeptávač podvědomí už neutichl. Kritickým okem pozorovala Jana svou maminku. Říkala o sobě, že je slovanský typ. Žádný typ, je prostě tlustá, myslela si Jana. Kulaté naducané tváře, pořádně stabilní pozadí a prsa snad čtyřky. "No, máma je máma, k ní to jaksi patří. Ale já? Proboha, co když budu stejná," při pouhém pomyšlení Janě zatrnulo. "Ne, to se mi nesmí stát," přikázala si. Utvrdily ji v tom ještě matčiny nenálady, věčný spěch, zchvácenost a hloupé handrkování s otcem. O tom, že je mamce nevěrný, si cvrlikali i vrabci na střeše. ("Bodejť, když o sebe vůbec nedbá a nechala to zajít tak daleko.") Jana se začala pozorovat a porovnávat s ostatními dívkami. "No jasně, mám tlustý stehna, rostou mi prsa a břicho," utvrdila se v nepříjemném zjištění.
Panika
Ani deko navíc! Nejprve Jana nesnesla jít po ulici vedle Vlaďky. Byla sice o půl hlavy menší než Jana, ale vážila o pět kilo méně. Jedno jediné kilo navíc (desetkrát deset deka salámu) a ručička na váze se přehoupne přes smyšlenou magickou hranici. "Všichni kolem to na mně musí vidět," zamžilo se Janě před očima a v duchu se hrozila: "Roste ze mě koule." Do tělocvičny už ji nikdo nedostal. "Stát tam mezi holkama s krásně štíhlýma nohama, propadla bych se hanbou. Jít na diskotéku? Už nikdy! Dobře jsem posledně slyšela ty nejapné klučičí poznámky o mém zadku," honilo se jí hlavou. "Nechci nikoho slyšet, nikoho vidět, jsem hrozná." Přestala brát telefony a po škole se zavírala ve svém pokojíčku. Nakoupila si haldu CD s rychlou hudbou a až do úmoru cvičila a cvičila.
Chci být jako ony
Doma se Jana probírala dívčími časopisy, jedna modelka štíhlejší než druhá. Pustila si televizi a viděla svůj ideál miss v plavkách - dlouhé nohy, štíhlé ruce, vosí pas a plochý hrudník. "Prostě musím zhubnout!" rozhodla se. "Nemůže to být tak těžké, jen se nebudu cpát." Věděla, že nemůže přestat jíst naráz. Ráno jogurt (0,1% tuku), svačina od maminky putovala pravidelně do nejbližší popelnice za rohem, ve školní jídelně si dávala jen polévku a čaj a večer jablko. Takto to s malými obměnami vydržela asi dva týdny. Váha se však pohnula sotva o půl kila dolů. "Tak se mučím, tak trpím hlady a výsledek? To přece není možné. To je nespravedlivé!!! Tolik se snažím, a na nic?" lomcovaly s ní vztek, zlost, bezmoc, nepřekonatelná touha vyplenit první obchod s obloženými chlebíčky. Ne, tentokrát to odnesl "jen" pytel smažených bramborových lupínků. Pak jí bylo ale ještě hůř. Měla vztek na sebe, na váhu a na celý svět. "Je to určitě ve mně, to já jsem ta špatná, na kterou nic nefunguje. Jsem a budu prostě tlustá kejda."
Vlčí hlad
Denní dávky jídla snižovala, jak to jen šlo. A že to byl problém, utajit to hlavně před mamkou, to si jistě dovedete představit. Jídlo si nosila do pokojíčku a do obýváku k televizi (jen aby mamka neviděla, jak ho balí do alobalu a tajně pašuje do popelnic). Do penálu přibyl vedle propisky i krejčovský metr, aby se mohla kdykoli přeměřit v pase a přes boky. Už vydržela přes den jen s ranním čajem a műsli tyčinkou, kterou si pečlivě dělila půl k obědu a druhou půlku k večeři. Pak ale stačila maličkost, která ji vykolejila (telefon od spolužačky, něčí špatný pohled nebo poznámka, matčiny věčné rady atd.), a potřebovala nějak utišit rozbouřené emoce. "Ano - ne, ano - ne," bojovalo to v ní poprvé noční cestou k ledničce. Než se vzpamatovala, půlka pečeného kuřete a pět jablek zmizelo v nenávratnu jejího žaludku. Ach, ta chvíle nádherného pocitu, když se jí ty dobroty rozplývaly na jazyku a pomalu klouzaly do žaludku. Pocit euforie však trval jen chviličku. Pohled na prázdný talíř prolomil lavinu výčitek. "Zklamala jsi, nevydržela, zasloužíš si trest!!!" rozezvučel se její hlavou vosí roj výčitek. Tu noc poprvé kvůli svému selhání proplakala. Bylo jí zle od žaludku i na duši.
Lžu sobě i mámě
Pocit provinění ji hned ráno zahnal do lékárny. Koupí si projímadlo - a všechno musí ven! Doma se však maminka konečně usmívala: "Tak jsi snad konečně dostal rozum," říkala spokojeně, když viděla prázdnou lednici. Jana ji v tom omylu nechala, a tím vlastně přišla na způsob, jak ji potěšit ("a budu mít klid"). Už našla cestu, jak si užívat dostatku jídla a přitom netloustnout. Po celé dny (ať dělala cokoli - ve škole, v kině, během usínání) myslela jen na to, čím se nacpe a jak se toho pak co nejrychleji zbaví. Brzy měla do krve odřený konečník a nemohla se ani posadit. Laskat své chuťové pohárky, jíst co hrdlo ráčí a prožívat aspoň ten okamžik, ten báječně uklidňující pocit však prostě musela. Bylo to daleko silnější než ona. Bez jídla jí přepadala třasavka, podlamovala se jí kolena, točila se jí hlava a bylo jí špatně. Hory čehokoli k snědku (kostka másla, pět rohlíků, celá vánočka apod.) ji ovládly jako pokornou loutku.
Váha i já klesáme
Koloběh jídla, pobytů na toaletě, váhy a centimetrů se roztočil na plné obrátky. Deset kilo zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku asi za tři měsíce. Když shodila další dva kilogramy, začala jí vynechávat menstruace. Těhotenství se nebála: žádný kluk by přece s takovou "tlusťoškou" nic neměl. Horší to bylo s pletí (žloutla a praskala), třepily se jí nehty a začaly jí padat vlasy. Čeho se však bála nejvíc ze všeho, to byla návštěva zubního lékaře. Za poslední půlrok jí už čtyřikrát vrtal zuby, kazily se. To se už před matkou ututlat nedalo. Stále na Janu naléhala, hubovala ji, ale i prosila a plakala. Jana však věděla své: "Nikdy nebudu tak tlustá jako ty. Nikdy!!!"
Všichni proti mně
"Všechno se proti mně spiklo. Připadám si jako z cizí planety. Do školy sotva dojdu, natož se ještě učit. Ty máminy věčné výhružky, prosby a pláč. Ne, nechci nic slyšet. Copak mě nechápe? Děsím se toho být jako ona! Jeden den jsem prostě nevstala. Neměla jsem sílu ani motiv. Nechápu sama sebe, jak mě mohou pochopit jiní? Nelíbím se sama sobě, jak se mohu líbit jiným? Nesnáším sama sebe, jak mě mohou mít rádi jiní? Jsem jen hrozně unavená, chci tmu, klid a spánek. Dejte mi všichni svatý pokoj. Nepatřím sem mezi vás. Jsem tu jistě jen nějakým omylem. Usínám, propadám se do blažené nicoty. Kolem mě je jen stojatý, ledový klid a... nic. Má postel je jak na vodě, pohupuje se a propadá kamsi do hlubin. Au, nedělejte mi to, jděte pryč, nechte mě být, vztekám se, neboť mě něco vytrhuje z konejšivé náruče blaženosti. Z rukou mi vedou hadičky, na prsou mám přilepené dráty a za hlavou mi bručí podivné obrazovky. Jděte pryč, křičím kdesi hluboko uvnitř sebe sama, ale nevydám ani hlásku a nemohu se pohnout. Tělo mě neposlouchá, jen v hlavě mi vře zmatek a bolest."
Učíme se mít rády
Jana dovyprávěla svůj příběh. Nějakou dobu si poležela ne jednotce intenzivní péče, potom pod přísným dozorem v nemocnici a teď tráví už druhý měsíc v léčebně s dívkami se stejnou diagnózou. Mentální bulimie. Při společné terapii si s ní vyměnila slovo Kateřina. Její povídání bylo v bleděmodrém totéž. U obou mělo šťastný konec, šanci na život. Tu příležitost však bohužel každá bulimička nedostane. Rozhlédněte se proto kolem sebe: netrpí podobnými příznaky - nelásky, neúcty a chorobné kritičnosti k sobě samé - někdo z vašeho blízkého okolí? Dcera, vnučka, kamarádka, kolegyně nebo dokonce vy sama...?
Příznaky poruchy
Názor psycholožky: PhDr. Lenka Kolajová
Je neuvěřitelné, jak detailně, upřímně a přitom naprosto věrohodně jsou popsány pochody odehrávající se v duši i těle ženy či dívky, která propadne chorobné touze po dokonale štíhlé postavě a přitom si zcela deformuje vidění svého i smyslu života. Je to opravdu nemoc, která postihuje tělo - tedy veškeré fyzické i fyziologické pochody v našem těle i duši, jakož i psychiku, která se stává pro "normální" lidi naprosto nepochopitelná, a to se všemi rozmanitými důsledky, které přímo i nepřímo ohrožují život člověka. Bohužel takto postižených mladých žen a dospívajících dívek, jež jsou vážně ohroženy na životě, neustále přibývá. Je opravdu důležité všímat si u svých blízkých prvních příznaků a věnovat jim náležitou pozornost. Pravda je krutá a jednoznačná: snaha o záchranu života v těch nejkritičtějších případech nebývá vždy úspěšná. Léčba se mnohdy neobejde bez trvalých následků a vždy se jedná o léčbu dlouhodobou a komplexní - léčbu těla i duše. Možná, že mnozí z těch, kdo mají vlastní zkušenost ze své rodiny, potvrdí, jak náročné je přiblížit se psychickým pocitům bulimičky, jak vyčerpávající je kontrola jejího chování, především přijímání potravy, a že léčení je věcí celého rodinného systému a klade nároky na každého zúčastněného člena rodiny.
Pokud máte jen malé podezření, že i ve vaší rodině může být někdo takto ohrožen, neváhejte a problém otevřete, obraťte se s důvěrou na odborná pracoviště a bojujte - vždyť jde o život. |