Články a vaše příběhy Poruchy příjmu potravy Zkušenosti s poruchou příjmu potravy Štíhlá za každou cenu
| Štíhlá za každou cenu |
 |
|
aneb V denním stacionáři se anorektičky a bulimičky učí, jak si opět porozumět s jídlem
I boj s kilogramy si žádá rozumnou strategii, je-li posedlostí, vede až k mentální anorexii či bulimii. Dnes těmito poruchami na celém světě trpí asi osm milionů lidí, převážně žen, nejzranitelnější bývají dívky mezi 15-24 lety. Zatímco anorektičky hladoví (a některé za to zaplatí i životem), bulimičky se přejídají a zvrací. Navíc hlavně anorektičky mívají i silné sklony až úzkostlivé dělat vše dokonale.
Občas jsem měla pocit, že umřu
To je i případ Anety V. (32 let). "Anorexii jsem onemocněla před 11 lety. Chodila jsem s přítelem, který mi řekl, že se mu líbí hubené holky. A to já zrovna moc nebyla - na 164 centimetrů výšky jsem vážila 55 kilo. Tak jsem začala hubnout. Za pár měsíců jsem spadla na 40 kilo a pokračovala. Jedla jsem jedno jablko či rajče denně, posléze jsem to ještě kombinovala s projímadly. Pak už mi začalo být špatně, ale nešlo z toho vystoupit. Ani když jsem občas už měla pocit, že umřu. Strašné se mi totiž vždycky rozbušilo srdce a já se bála usnout, že se víc neprobudím. K tomu se přidaly uklízecí mánie. Tehdy jsem byla tak zesláblá, že jsem skoro nemohla z bytu. Musela jsem začít jíst, ale všechno jsem většinou vyzvracela. Nejdřív sama od sebe, ale pak schválně, protože mě začal pronásledovat pocit viny, že jím. Z anorektičky jsem se stala bulimičkou. Cítila jsem se strašně - bolela mě záda, měla jsem sníženou imunitu, přestala jsem menstruovat. Opakovaně jsem přišla o práci. A přítel? Ten si našel jinou. Přišly deprese, a tak jsem se dostala na psychiatrii, kde jsem se poprvé dozvěděla, co mi je. Nejhorší bylo přiznat si, že jsem vlastně nemocná a že to sama nezvládnu. Tam jsem se také dozvěděla, že existuje denní stacionář pro pacienty s poruchou příjmu potravy. Nastoupila jsem do něj. Mám za sebou dvouměsíční léčbu a cítím se jak znovuzrozená. Po létech trápení vím, že to ještě pořád nejsem já, ale už mám k sobě blízko..."
Máminy poznámky mi dnes už nevadí
Pomoc ve stacionáři našla také Jitka K. (24 let). Patří již k jeho šťastným pacientkám - bývalým. "Máma mi odmalička říkávala, že mám velkej zadek a mě to trápilo. Protože mi ale chutnalo jíst, tak jsem si z toho hlavu moc nedělala. Zabralo něco jiného. Asi ve dvanácti se mi při tělocviku kluci posmívali, že kvůli tý svý zadnici neudělám pořádně ani kotoul. "Tak tohle se už nikdy nesmí opakovat!" řekla jsem si tenkrát a rozhodla jsem se, že zhubnu. A taky jsem se do toho obula. Ze dne na den jsem přestala jíst, namlouvala jsem si, že mi jídlo vlastně ani nechutná, a opravdu jsem přestala mít hlad. Živila jsem se jen ovocnými a zeleninovými saláty a hlavně jsem pila hodně vody. A skutečně šla váha dolů a já byla na sebe pyšná. Přesto mi matka nepřestávala tvrdit, že ať dělám co dělám, zadek mi stejně zůstane. V sedmnácti jsem se živila už jen ovocem a pořád jsem si nepřipadala ještě dost štíhlá - ani pro přítele, a ani pro mámu. Omezila jsem tedy i ovoce a jen pila. Skončila jsem v nemocnici na kapačkách, pak mě převezli na psychiatrickou kliniku, kde mi doporučili stacionář. Tam jsem si uvědomila, že chci žít, že se chci zachránit... Teď už jím pravidelně a dokonce jsem přibrala. Všechno jde strašně pomalu, ale jde. Matka se sice nezměnila, dokonce mi pořád vytýká, že se cpu, ale přítel mě podporuje. Už kvůli němu se chci vrátit do normálního života...."
Denní stacionář pro pacienty s poruchou příjmu potravy vznikl před třemi lety při psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Je zatím ojedinělým zařízením svého druhu v České republice - tvoří mezičlánek mezi nemocniční a ambulantní léčbou. Funguje na principu terapeutické komunity a na skupinové práci. Působí v něm dva psychologové, psychiatr, na programu se podílí i pracovníci ostatních oddělení kliniky. Léčba trvá tři měsíce, pacienti stacionář navštěvují od pondělí do pátku, vždy od 8 do 16 hodin. Cílem psychoterapie (skupinová i individuální) je, aby si nemocní zvýšili sebevědomí, uvědomili si svoji hodnotu, byli schopní vážit si sami sebe a také svých úspěchů - ovšem docela jiných, než je odmítání stravy.
Významnou součástí léčby je proto také znovu-osvojování si správných stravovacích návyků, tedy naučit se opět pravidelně jíst. Při příchodu mají malou svačinu, v poledne oběd a před odchodem ještě posvačí. Takřka u každého jídla je přítomná specializovaná sestra. Stravu si pacienti platí, léčbu ale hradí pojišťovna. Další součástí programu jsou také cvičné nákupy potravin, malování, tělocvik a jiné činnosti, které přispívají k rehabilitaci a postupnému návratu do normálního života. Velmi důležitá je proto rodinná či partnerská terapie.
"Za dobu jeho existence bylo do stacionáře přijato 122 pacientů, někteří z nich opakovaně. Výjimkou u nás nejsou ani devítileté či desetileté anorektičky," říká ředitelka Asociace pro pacienty s poruchou příjmu potravy a vedoucí stacionáře doktorka Hana Papežova.
Zajímavá čísla:
|