Zdroj: časopis Svět ženy 5/2004, autorka článku: Oldřiška Týlová.
Děkujeme redakci za udělení laskavého souhlasu k přepisu na naše stránky.
Webové stránky vydavatele: www.burda.cz.

Štíhlá až éterická a zároveň energická a sebevědomá bytost. Jen taková může dosáhnout svého: být úspěšná, obdivovaná, milovaná a ochraňovaná. Vzpomeňme na chlapecky štíhlou Sissi (Alžbětu Rakouskou), Andrey Hepburnovou, Twiggy či Ally McBealovou. Zalovíme-li v českých vodách, objevíme desítky průhledných krásek plujících na nebezpečných vlnách křehkého "úspěchu". To je ale jen jedna - ta viditelná - tvář třpytivé mince. Ta druhá, anorektická, má ostré zuby devítihlavého draka ničícího něžná těla a užírajícího zranitelné duše.

Budu se snažit. Chci být dobrá!

Kdy přetekl džbánek mého snažení? Která kapka mé dobré vůle spustila ten nezadržitelný vodopád zkázy? Zkázy?! A je to vůbec zkáza? Možná mi to jen ostatní namlouvají. Nechtějí mě pochopit a nerozumí mi, marně listuje v deníku svých zasutých vzpomínek útlounká černovláska Tereza (21). Vždyť jsem se přece vždycky tolik snažila! Být dobrá, pořádná, hodná, žít zdravě... být zkrátka perfektní. Dětství? Pokojíček jako ze škatulky, na vysvědčení se usmívaly samé jedničky. Naši nebývali moc doma, a pokud ano, zavírali se neprodyšně do svých pokojů-pracoven. Oba podnikají. Mamku jsem už jako dítě obdivovala, ale zároveň jsem se jí tak trochu bála. Vede celou kosmetickou firmu. Je schopná, energická a nezastupitelná. Cítila jsem z ní vždycky obrovskou sílu a toužila jsem být jako ona. Učit se, chodit do hodin klavíru, kreslení a na gymnastiku - to byla zase moje práce. A zvládala jsem ji - jen pro naše jaksi samozřejmě. Vidím se jako dvanáctiletá. Mám stříbrnou medaili z gymnastických přeborů a věším ji na krk své věrné přítelkyni, hrubosrsté jezevčici Áje. Ona jediná se s radostným vrtěním ohonu se mnou dělí o závratný pocit z vítězství.

"Jsi k ničemu!!!" říká poťouchlý našeptávač

Na první stupínek pomyslného žebříku úspěchu jsem nastoupila na střední výtvarné škole. Zaměření na odívání mi pootevřelo bránu do hvězdného světa modelingu. A platonicky jsem se zamilovala do Petra. Čím víc jsem chtěla něco dokázat, tím víc se ve mně začala probouzet a vystrkovat růžky nejistota. Jsi ošklivá, kyneš jako těsto na buchty, našeptával mi pohled do zrcadla. Budu dobrá, prala jsem se v duchu s nestvůrou, která se mi smála a házela mi klacky pod nohy. Budu v módě tak dobrá, jako je máma v kosmetice, utvrzovala jsem se a přehlušovala ty pokořující hlasy. Ročníkové práce (navržené a ušité modely) jsme předváděly samy. A já jsem si moc dobře uvědomovala, že k dokonalosti modelky mi ještě veliký kus chybí. Svou pečlivostí jen zastíráš strach a obrovskou nejistotu, nic neumíš, nikoho nezajímáš, nic nejsi!!! Smál se mi balvan na zátylku.

Vím, že to chce jen trochu. Shodím pár kilo, budu stejně štíhlá jako Sára, nejhezčí holka ze třídy, a Petr si mě konečně všimne. Neměla jsem nadváhu (172 cm, 60 kg), ale viděla jsem se přece v zrcadle! Kulaté boky, vyduté břicho a ta rozplácnutá stehna!!! Ach, tam někde setí ty babiččiny koláče, ovocné knedlíky, lívance... Tak dost, řekla jsem si jednoho dne. Přestala jsem chodit ve škole na obědy a obrátila se na cestu zdravé stravy (ovoce, zelenina). Ráno to nebyl problém, jablko k snídani (naši už se mnou stejně nesnídali), v poledne bílý jogurt light, odpoledne další jablko a večer pár lupenů hlávkového salátu nebo kousek salátové okurky. Hlad je jen převlečená žízeň, přesvědčovala jsem sama sebe, když mě zpočátku ještě honila mlsná. Problém představovaly víkendy - tedy přesněji řečeno naši. Mé věčné výmluvy nabíraly na rafinovanosti - nejím, nemám chuť, protože: jsem nachlazená, bolí mě břicho, mám dostat menstruaci, přes oběd musím něco zařídit. Té trošky jídla, které jsem neušla, mě pod stolem občas zbavila věrná Ája. Až jednou padla kosa na kámen a já musela s pravdou ven. "Mami, jsem vegetariánka, víš, je to zdravé a lehké. Ty vaše řízky, guláše a knedlíky už nemůžu ani cítit," vysvětlovala jsem. Chvíli trvalo, než můj nový životní postoj přijala, ale vyhrála jsem! Od té doby se u nás vařilo nadvakrát - "normálně" a pro mě.

Cítím se báječně, tak proč mě nechápou?

Vyhrávám! Kila letěla dolů, jako když na jaře sundávám slupky zimního oblečení. Na módní přehlídce školy jsem už byla hvězda. Plandaly na mně i modely, v nichž se Sára nemohla ani nadechnout. Holčičí pohledy sršely závistí. To husté napětí jsem cítila ze všech kolem sebe. Já to dokázala, zhubla jsem - a ony ne! Přestávala jsem si s nimi rozumět. Nit společných zájmů se přetrhla. Kolem mne všichni žili jako v jiném světě. A pak přišla rána - obrovský problém! Petr mě pozval na rande - do pizzerie. "Hrůza, pizzerie, to bych snad musela jíst!!! Péťo, to nemůžu," musela jsem se s krvácejícím srdcem vymluvit. Ještě jednou mě chtěl vzít s sebou na mejdan, ale vidina chipsů, brambůrek a chlebíčků mi před láskou přibouchla dveře.

Uprostřed velkého, cizího světa jsem zůstala úplně sama. Vůbec nikdo mě nechápal. Raději jsem už ani vůbec nikam nechodila. Stejně jsem zvládla akorát tak dojít do školy, odpoledne si zacvičit (Áju už jsem o procházky v lese šidila) a co možná nejdřív padnout do postele. Chtělo se mi jen spát a spát... v konejšivých snech mi bylo lépe. Ráno po probuzení se mi ale stále častěji honily hlavou moc divné myšlenky: Nejsi tu zbytečná?! Jsi špatná, hloupá, nemožná! Všechno děláš špatně. A myslíš špatně, špatně, špatněěěěě!!!... Není to tak úplně pravda, snažila jsem se deprimujícím hlasům bránit. Mam přece silnou vůli. Pravidelně cvičím, dokážu se ovládat, jím zdravě - žiju zdravě! Zhubla jsem, i když to stále ještě není ono, ale ani takhle to každý nedokáže. Na jaře mě zahalila těžká deka únavy, sotva jsem se pod ní narovnávala. Jakákoli činnost, byť by nevyžadovala žádnou energii, byla pro mě čím dál namáhavější. Věčně mě zábly nohy a měla jsem promodralé konečky prstů na rukách.

"Terko," rozlétly se dveře v koupelně a já okamžitě sjela pod milosrdný závoj husté pěny. "Co tu děláš, už třetí den se napařuješ v horké vodě," sedla si starostlivě na okraj vany máma. "Nedostala jsem 'to' a je mi zima," vysoukala jsem mokrou ruku z pěny a pevně jsem se jí chytla. Pomohla mi vylézt a zhrozila se. "Ježíši, ty vypadáš, jako by tě právě pustili z koncentráku. Jsi jako špejle. Zítra jdeme ke gynekologovi." Šla jsem tam doslova jako na porážku. Už mi bylo dvacet a máma mě táhne k doktorovi jako malou holku. Ta hanba! Stála jsem tam a říkala si, dělejte si se mnou, co chcete. "Taky bych chtěl být tak pěkně štíhlý," zamrkal na mě soucitně robustní pan doktor a předepsal mi antikoncepci. "Zlepší se jí pleť, a až bude mít děti, všechno se spraví," zamával nám ve dveřích. Začala jsem brát prášky a menstruace se vrátila.

Posledním ročníkem jsem proplula s čtyřiačtyřiceti kilogramy. Kromě věčné zimy, chronické zácpy a chomáčků vlasů, které denně zůstávaly ve vaně, mi bylo - no, normálně. Dobře, krásně... ten pocit už dávno neznám!? Radost, těšení se či dokonce štěstí už si vůbec nepamatuju. Jako by ve mně dávno umřely. Najednou je mi do breku. Na celém světě už není nikdo, kdo by mi rozuměl. A přitom jsem se přece tolik snažila! Občas mě zaplaví nepopsatelný zmatek a smutek - proč tu vlastně jsem? Aby mě máma věčně popichovala ubohými poznámkami o jídle? Aby se mi jedni vyhýbali velikým obloukem a druzí mě unavovali esemeskami či nic neříkajícím tlacháním? Abych se skrývala před Petrem? Už vůbec nechápu, co jsem na něm kdy viděla. Byla jsem příliš unavená, abych se scházela s kýmkoli. A proč taky?

Zradily mě "skvělé" dva měsíce posledních prázdnin. Naší odletěli k moři. Striktně jsem odmítla trávit dovolenou s nimi. "Kdo by tu hlídal a venčil Áju?" namítla jsem. Už vidím ty hádky nad talířem v restauraci a usoužené mamčiny pohledy na mou postavu v plavkách. Díky, nepotřebuju! V sámošce jsem nejdřív prohlédla light koutek a pak jsem si domů přitáhla tašku plnou zeleniny a dobré vody. Marně dnes lovím v paměti vzpomínky na těch čtrnáct dnů, kdy jsem byla sama doma. Snad jsem je celé prospala? Nenamáhala jsem se ani převlékat. Pustit Áju na zahradu a otevřít jí psí konzervu byl výkon doslova nadlidský. Dvanáctiletá Ája milovala vyhřátou postel, a tak jsme se báječně doplňovaly.

Když z ničeho nic zarachotily v zámku klíče, lekla jsem se. "Mami, jen jsem něco špatného snědla," předběhla jsem spršku jejích otázek a výčitek. "To bude dobrý, věř mi, vyspím se z toho." Motala se mi hlava, bylo mi na omdlení a máma mě v tomhle stavu donutila stoupnout si na váhu. Její ručička se rozkmitala a pomalu, pomaloučku se ustálila na... 38 kg. Máma nevěřícně polkla, posadila se na postel a rozbrečela se. No to mi ještě chybělo. Vím sama, že jsem prašivá, zbytečná a k ničemu, že nikdy nebudu jako ona. Musí to ale i ona vědět? Stačí, když se trápím sama. Slabá jako moucha jsem, opírajíc se o zeď, doručkovala do koupelny a napustila si vanu. Vodopád kapek dokonale přehlušil mámin zoufalý pláč. Zamkla jsem dveře, rozebrala svou žiletku na holení a ponořila se do konejšivé náruče bublinek. Pak mě ale z letargie vytrhla rána jako z děla a zvuk sypajícího se skla: staré dveře se rozlétly na kousky a do koupelny vpadl táta. Ten táta, který si mě snad nikdy nevšiml, pro nějž jsem byla jen součástí bytu, mě zkrvavenýma rukama tahal z vany. "Terinko, holčičko moje, neblázni," zajíkal se. A pak už nevím vůbec nic. Probrala jsem se až v nemocnici. Za hlavou mi tiše předly monitory a do žil mi po kapkách vtékal život. Táta se zavázanýma rukama tiskl čelo k okýnku do mého pokoje a máma mi pokládala na polštář malou plyšovou Áju. Prolil za mě krev, snad pro něj přece jen něco znamenám, prolétlo mi hlavou, když mi táta ukazoval svých deset stehů na ruce.

Anorexie? Ne, to není pravda!!!

Infúze mě postavily zpátky na nohy. Že bych se měla léčit? To je nesmysl! Žiju přece zdravě, jen se mi udělalo špatně. Je léto, nejspíš jsem snědla něco zkaženého. Deprese, smutky a bolesti se ale v prázdném pokoji vracely jako zrychlující se kolotoč. A tak jsem se nakonec podvolila nátlaku - budu se léčit. Nastoupila jsem do těžké války s jídlem...

Mám obrovský strach ze všeho, co bych měla sníst. Výkrmná tříměsíční dieta je taková hrůza, že ji ani nedovedu popsat. První bílý rohlík po třech letech mi připadal v žaludku jako těžká dlažební kostka. Vepřový plátek s knedlíkem a se zelím k obědu mě dusil a rval mi střeva už od rána, kdy jsem si v léčebně přečetla jídelní lístek. Ano, vím, že to bude bolet na těle i na duši, ale jestli chci přežít ...!? Snad stokrát jsem to už v duchu vzdala, jen závan z jídelny mi spouští lavinu křečí v břiše. Stokrát jsem zvedla rukavici hozenou osudem. Bojím se dneška, bojím se zítřka, toho, co bude tam venku. Tady v léčebně mi dodávají odvahy spolupacientky (jen ony mě mohou pochopit, vědí, čím jsem si prošla) a taky doktoři, terapeuti a sestřičky, ale pak... ? Po dvou měsících jsem z léčebny málem utekla. Přebrala jsem pět kilo, cítila jsem se odulá, nateklá, tlustá... Kde jsou mé zásady zdravého života? Kde je má štíhlost?

Poslední hřebíček do rakve mi zarazila smrt mé přítelkyně nejvěrnější - Áji. Byla jsem v koncích. Nové odhodlání k boji s anorexií vstávalo z popela jen váhavě a pomalu. Minulý týden jsem opět brečela: dusivý knedlík do krku a slzy do očí mi vehnal cit, na který jsem už dávno zapomněla. Přišel mě navštívit Petr a věnoval mi fotku jezevčice s čerstvým vrhem štěňátek. "Ten černý, co sedá sám v rohu, je kluk a jmenuje se Áda. Je tvůj a čeká, až se uzdravíš. Nezklam ho, jemu i mně je už po tobě smutno," dodal šibalsky.