Zdroj: Překvapení 1/2004, nadpis článku "Byla jsem za simulanta", autorka Andrea Melenová.
Děkujeme redakci (www.prekvapeni.cz) za souhlas k užití na naše stránky.
Webové stránky vydavatele časopisu: www.burda.cz.

Před třemi lety se mi úplně změnil život. Chci tímto svým příběhem všechny varovat, ať nepodceňují jakékoli příznaky nemoci a nehazardují se svým zdravím tak, jako jsem to dělala já.

Začalo to na začátku ledna, kdy mě z ničeho nic začala ukrutně bolet hlava. Vlastně, když budu upřímná, ono to z ničeho nic nebylo! Již delší dobu jsem se potýkala s anorexií a bulimií.

I když mi všichni říkali, jakou mám perfektní postavu, já si připadala tlustá, a tak jsem začala s drastickými dietami, až to skončilo jedním jablkem denně. A právě v tomto období začaly ty velké bolesti hlavy. Když už jsem nevěděla co dělat, rozhodla jsem se konečně zajít ke své doktorce. "Teď bolí hlava každého. To je tím sychravým studeným počasím. Předepíši vám nějaká analgetika, pár dní zůstaňte v posteli a uvidíte, že to přejde!"

Každým dnem mi však bylo hůř a bolesti byly k nesnesení. Během týdne jsem byla u doktorky třikrát, ale při poslední návštěvě mi už jasně dala najevo, co si o mně a mé "nemoci" myslí: "Vy se moc pozorujete! Víc jezte, věnujte se nějakým koníčkům a s každým píchnutím hned neutíkejte na středisko! Nic proti vám nemám, ale u mě nikdo se simulováním nepochodí!"

Dva dny po mé poslední návštěvě lékařky jsem celá otekla, měla jsem krvavé oči a žádné jídlo, tekutiny, ani prášky jsem ve svém těle neudržela. K doktorce jsem odmítla jít, protože jsem z ní měla strach a už se mi nechtělo poslouchat její ironické řeči. Nějak jsem v sobě zmobilizovala poslední zbytky sil a místo ležení v posteli jsem lítala po kuchyni. Byla jsem žákyní učebního oboru kuchař-číšník a v té době jsem nastoupila do závodní kuchyně na praxi. Jednoho dne se mi udělalo zle, až jsem se bolestí svíjela na zemi. Mistrová i celý personál ze mě byli vyděšení, ale já, opět z hloupého strachu, jakoukoli lékařskou pomoc odmítala. Poslali mě tedy domů, kde se o mě starala máma. K ránu už jsem křičela bolestí, a tak mě sestra popadla za ruku a vyrazily jsme na pohotovost.

V nemocnici se mě málem lekli. Lékař se na mě díval vyděšeně a nevěřícně kroutil hlavou. Změřil mi teplotu a na teploměru se objevilo 39,9 stupňů! "Máte s největší pravděpodobností zánět mozkových blan!" oznámil mi, ale já už ho vůbec nevnímala. Na infekčním oddělení jsem pak strávila dlouhý měsíc. Jednou ráno mě probudilo silné nutkání na toaletu, a protože jsem nechtěla obtěžovat sestřičku, pomalu jsem se zvedla, a to je poslední, na co si pamatuji. Až mnohem později jsem se od lékařů a své rodiny dozvěděla, co se dělo dál. Upadla jsem do kómatu a museli mě helikoptérou převézt do ústecké nemocnice na JIPku. Vypadalo to se mnou prý opravdu zle, "odmítala" jsem i dýchat, a tak mě napojili na plicní ventilátor. Lékaři mamince na rovinu řekli, že je to zázrak, když jsem se po čtyřech dnech probudila, ale že s největší pravděpodobností nebudu mluvit, ani chodit.

Po čtrnácti dnech jsem konečně začínala poznávat tváře svých nejbližších a snažila se s nimi nějak domluvit, ale bylo to pro obě strany psychicky hodně náročné. Když mě konečně propustili domů, musela jsem se znovu učit spoustu naprosto běžných věcí. Zapamatovat si cestu domů, adresu, kde bydlím, cestu k babičce.

I dnes, po třech letech, kdy jsem, doufám nad svojí nemocí vyhrála, mám stále zdravotní problémy. Pár věcí si pamatuji, ale většinu toho, co se naučím, brzo zapomenu. Vím, že mám před sebou hodně dlouhou cestu, ale díky své báječné rodině a skvělé péči lékařů a sestřiček věřím, že ji nakonec zvládnu.