Zdroj: Časopis Svět ženy 12/2003, autor článku: Oldřiška Tylová.
Děkujeme redakci za laskavé udělení souhlasu k přepisu na naše stránky.
Webové stránky vydavatele: www.burda.cz.

Mentální bulimií trpí u nás téměř každá dvacátá dospívající dívka a mladá žena. Propadly jí i známé osobnosti jako princezna Diana či Audrey Hepburnová.

Bulimie, to je především strach z tloušťky. O tom, že to není vůbec okrajový problém a že koloběh hladovky, přejídání a zvracení děsivě roztáčí kola životů mnohých z nás, svědčí i vaše dopisy. Poruchy příjmu potravy - bulimie a anorexie - jsou považovány za nemoc středních a vyšších sociálních vrstev. Vyhublost se však stala významnou hodnotou i pro ty, kteří mají "hlouběji do kapsy". Svoji roli hrají mediální vzory - známé osobnosti (herečky, zpěvačky, o modelkách raději ani nemluvě).

Dá se to zvládnout

Je mi dvacet šest let a dnes jsem se svým tělem spokojená, ale asi před čtyřmi lety tomu tak nebylo. Připadala jsem si tlustá a ošklivá, a to i přesto, že okolí mě přesvědčovalo o opaku. Měla jsem zkrátka svou hlavu. Začala jsem dietami, až jsem jedla jen jedno jablko denně. Ale tělo strádalo a pozdější záchvaty žravosti a následného zvracení mě postupně vyčerpávaly. Psychicky, fyzicky i finančně. Dlouho se mi to vše dařilo skrývat, ale maminka mě odhalila. Pak už mělo vše rychlý spád. Při výšce 175 cm jsem vážila 43 kg a maminka se mohla při pohledu na mé kostnaté tělo uzoufat.

Začala jsem navštěvovat psychiatra, psychologa a dietní sestru. Díky nim, lékům, rodině, ale hlavně mému odhodlání uzdravit se, jsem se začínala vracet do normálního života. Dnes mám tu těžkou cestu naštěstí úspěšně za sebou. Mám normální váhu, opět mě baví chodit mezi lidi, sportovat a dělat vše, co dělají zdraví lidé. Ale i tak mi zůstanou navždy vzpomínky na toto období. A je pravda, že i na mém zdravotním stavu zanechaly anorexie a bulimie následky ... Ale říkám si, že to vše se časem spraví, hlavní je, že jsem to zvládla, protože místo toho, že dnes píšu tento dopis a užívám si života, jsem mohla být, jak se říká, dávno pod zemí. Když dneska vidím mladá děvčata, jak se honí za perfektní figurou, jsem nešťastná. Vždyť už je potom jen kousek k samotné nemoci nebo dokonce ke smrti. Ale podle mého názoru, má-li dívka kolem sebe lidi, kterým na ní záleží a které má i ona ráda, dá se zvládnout vše. I ten postrach, kterému se říká anorexie a bulimie. A já a mnoho dalších jsme toho důkazem. Jen se nebát.

Zničený život

Odmalička jsem byla při těle. Ve dvanácti letech jsem měla prsa jako má matka. Každý se mi posmíval a nadával mi, dokonce i rodiče si ze mě dělali legraci a ponižovali mě. Nejvíc matka, vůbec se mi nevěnovala, jako bych neexistovala, neměla mě snad ani ráda. Chyběla mi mateřská láska, to byl také jeden z důvodů, proč to všechno začalo. Jednou jsem si stoupla před zrcadlo a zvedl se mi žaludek. Připadala jsem si příšerně, všude byly vidět tukové polštářky z pojídání sušenek. V té chvíli jsem si vzpomněla na všechny nadávky. Naštvala jsem se sama na sebe, na to, jak jsem neschopná, že nic nedokážu. Možná to nebyla tak úplně pravda, ale kdybyste to poslouchali každý den jako já, také byste si to začali myslet.

Rozhodla jsem se tedy, že zhubnu, že konečně něco dokážu. Za měsíc jsem shodila sedm kilo a vážila jsem čtyřicet devět kilogramů. Jednou jsem přišla do třídy v krátkém triku. Všichni říkali, jak jsem hubená, že mi to sluší, a začali se mnou kamarádit. Rázem se mi zvedlo sebevědomí. Myslela jsem si, že když zhubnu ještě víc, budu nejoblíbenější a možná si mě všimne i máma. Nejedla jsem už skoro nic, jen jsem cvičila a cvičila. Každý mi říkal, ať už toho nechám, že vypadám jako anorektička, ale nešlo to. Bylo to čím dál tím horší. Stáhla jsem se sama do sebe, všichni byli proti mně, protože mě nutili jíst. Přestala jsem chodit do společnosti, připadala jsem si příliš tlustá, ztratila jsem kamarády, doma jsme se jen hádali. Byla to noční můra. Vážila jsem 35 kilogramů, měla jsem zničené vlasy i nehty, žluté zuby, nadměrně se mi ochlupilo celé tělo a vypadala jsem jako kostra.

Jednou odjeli rodiče na tři dny pryč. Tyto tři dny pro mne byly osudné. Už jsem neměla žádnou energii, ležela jsem na posteli a nemohla se ani hnout. Cítila jsem, že je konec. Špatně se mi dýchalo a srdeční tep byl slabý. Víc si nepamatuji. Probrala jsem se až v nemocnici na kapačkách a přístrojích. To už jsem vážila jen 30 kilogramů. Přežila jsem jen díky svému psovi. Seděl u mé postele a hlasitě skučel. Sousedka to nevydržela a šla se podívat, co se děje. Když mě našla, zavolala záchranku. V té době bych nejraději umřela, ale teď jsem jim oběma velmi vděčná za život. Dva roky jsem strávila na klinice pro lidi s poruchou příjmu potravy.

Momentálně pouze docházím na skupinovou terapii. To nejhorší je již za mnou, ale i tak to na mně zanechalo následky. Mám cukrovku a jsem náchylnější k jakýmkoli nemocem. Také mi může kdykoli selhat srdce. Jednou jedinou výhodu to mělo - máma si konečně všimla, že žiju, a začala se mi věnovat. Snad mě má i trochu ráda, ale každopádně to není důvod propadat anorexii. Asi si řeknete: "Vždyť se to dá vyléčit!" Vyléčit se to dá, ale ne úplně. Pokud propadnete nějaké jídelní poruše, už se jí nikdy nezbavíte. Potáhne se s vámi celý život, a kdykoli se může znova vyklubat na svět. A proto vám ze srdce radím, pokud máte nějaký problém, neřešte ho dietou, ale pouze zdravým rozumem! Zbytečně byste si zničili život!

Být zajímavá, ne hubená!

I já jsem měla tento problém. Ve svých čtrnácti jsem vážila pomalu 80 kg a k tomu všemu jsem nosila silné brýle a chodila nemožně oblékaná. Spolužáci mi přezdívali "staromódní tlustoprdka" a já tím velmi trpěla. Uzavřela jsem se sama do sebe a svůj hluboký žal zajídala v cukrárně. Vím, že jsem jedla hrozně nezdravě. Navíc mou dětskou dušičku hluboce zasáhl rozvod mých rodiči a vlastně rozpad rodiny. Maminka mě opustila v době, kdy jsem odrůstala dětským střevíčkům a nejvíc jsem ji potřebovala. Vyrůstala jsem společně s mladší sestřičkou u tatínka. Ten pracoval jako řidič a příliš času mu na nás nezbývalo. S námi jako se ženami si nevěděl rady, a tak se zvláště mě snažil vychovávat jako kluka. V pubertě jsem si připadala nemožná. V patnácti jsem vypadala jako dvacetiletá paní. Prsa nejmíň trojky, silná stehna, velký zadek a oplácaný obličej. Nemohla jsem se na sebe podívat ani do zrcadla. A to mi ještě venkovští příbuzní říkali, jak jsem krásná holka krev a mlíko, zdravím překypující slovanský typ. Zatímco oni pěli málem oslavné ódy na dospívající Venuši, spolužáci se mi posmívali. Často mi bylo dost špatně, zvláště při hodinách tělocviku, kdy jsem byla nemotorná a neohrabaná. A především jsem nemohla sehnat nic na sebe. Tehdy všichni pěli o Hance Zagorové a chlapeckém duetu Kotvald - Hložek. A já se jí chtěla tolik podobat! Tak jsem se rozhodla držet dietu. Jedla jsem denně jeden knackebrot a ten zapíjela hořkým čajem. Obědy ve školní jídelně jsem nechávala spolužákům. Za týden jsem však měla takový hlad, že jsem vyluxovala lednici. A tak se začala střídat hladovka s přejídáním až se mi jednoho večera udělalo hrozně špatně a skončila jsem na kapačkách!

Setkala jsem se tu s jednou sestřičkou a v slzách jí vylíčila svůj příběh. Ona mi tehdy řekla větu, kterou jsem si zapsala hluboko do duše: "Když si nepřipadáš hezká, buď alespoň zajímavá. To ostatní přijde samo a ty jednou budeš velmi překvapená." Po dvouměsíčním pobytu v nemocnici jsem se vrátila domů jako vyměněná. Našla jsem si nové kamarády, s nimiž jsem trávila co nejvíc času, začala jsem malovat, psát básničky a také zpívat na školních besídkách. Pokoušela jsem se i hrát amatérské divadlo a na přejídání najednou jaksi nebyl čas. O svých dřívějších problémech a trápeních - náctileté jsem začala psát pro jeden časopis. Získala jsem spoustu sympatizantů, spolužáci, pro něž jsem bývala černou ovcí, mě přijali mezi sebe. Školní léta utekla a já se snažila na vše nepříjemné zapomenout.

Zamilovala jsem si pohyb - plavu, běhám a učím se základům orientálního tance. Letos na jaře jsem strávila báječný redukčně-relaxační týden s pražským klubem Diana v Mariánských lázních, odkud jsem se vrátila jako znovuzrozená, plná elánu a chuti do života. Můj život se zcela obrátil. Miluju sportovní módu a málokdo mi hádá pětatřicet let. Myslím, že každá žena má své skryté kouzlo. Mnozí návrháři však nastolili světový trend absolutní vychrtlosti, čímž nutí krásné mladé dívky vzdát se své přirozené krásy. Honba za štíhlostí přináší mladičkému, často ještě vyvíjejícímu se dětskému organismu mnohem více škody než užitku. Ze ženy musí především cosi krásného vyzařovat. Sebeštíhlejší žena se bude cítit deprimovaná, bude-li uvnitř prázdnou nádobou. Taková Marylin Monroe nebyla žádná vychrtlice - a jak dokázala svým šarmem okouzlit svět! Jako školačka jsem si oblíbila herečku Libuši Šafránkovou pro její přirozenou krásu. Vše záleží na slavných osobnostech, jež se stávají našimi idoly a určují módní trendy. Časopisy vytlačují ze svých stránek normální, zdravé a přirozeně krásné ženy. Pak se nikdo nemůže divit, kolik mladých žen a dívek propadne hubnutí tak drastickému, že se ocitnou téměř na hranici života a smrti.