Zdroj: CosmoGirl č. 10/říjen 2001, připravila autorka článku: Veronika Rendlíková
Děkujeme redakci za laskavé udělení souhlasu k přepisu na naše stránky.

Na naši internetovou výzvu odpovědělo přes dvacet rebelek, které si prošly různými formami mentální anorexie. Sešli jsme se čtyřmi - Ivonou (14), Hankou (16), Petrou (14) a Markétou (16). Můžete si přečíst o tom, co je k tomu, aby začaly hubnout, vedlo a jak nemoc probíhala. Dvě z nich se ocitly v nemocnici a dodnes navštěvují psychiatra. Pozvali jsme je ke „kulatému stolu".

Jak to všechno začalo?

Petra: Moje máma se jednoho dne rozhodla jíst zdravě. Prý si pročistí organismus a trochu zhubne. Říkala mi, ať mě ani nenapadne začít dělat taky něco takového, že jsem ve vývinu. Já jsem to ale zkusila a říkala si, že bych mohla zhubnout tak dvě kila. Pak se mi to ale vymklo z ruky...

Ivona: Já jsem odmala měla problémy s tím, že jsem chtěla být ve všem dokonalá. I když jsme třeba něco kreslili ve škole, muselo to být tip top, jinak jsem z toho byla nešťastná. Asi v páté třídě jsem si začala připadat hrozně tlustá. Nejdřív jsem začala vynechávat tučný věci a celkově jsem jedla míň. Váha šla dolů a já jsem byla hrozně ráda. Hlídala jsem se, ob dva dny jsem se vážila.

Hanka: Hubnout jsem začala kvůli klukům, abych udělala něco se vzhledem. Domluvily jsme se na tom s kamarádkou. Taky jsme nastupovaly do nové školy a chtěly jsme dobře vypadat.

Markéta: Měla jsem kamarádku, která byla hrozně hubená, ale přirozeně. No a já jsem chtěla být taky taková.

Udělaly jste si nějaký speciální jídelníček?

Petra: Byla jsem na sebe strašně přísná. Jedla jsem třikrát denně, a strašně málo. Mezi jídly jsem si udělala pauzu šest hodin. Celý den jsem myslela prakticky jenom na jídlo.

Ivona: Já jsem jedla hrozně málo. Sledovala jsem taky, co jedí ostatní. Když přede mnou jedl brácha, pořád jsem mu povídala, že bude tlustej.

Markéta: Sama jsem si vymyslela dietu. K snídani jenom kornflejky, pak malý oběd. Pořád se mi zdálo, že ty kila jdou dolů moc pomalu, tak jsem začala vynechávat i obědy, později jsem už ani nevečeřela. Pak už to šlo rychle.

Hanka: Já jsem nesnídala, na oběd jsem měla malou porci, kterou jsem den ode dne zmenšovala čím dál víc, a k večeři jsem měla jen ovocný salát.

Jaké jste měly pocity? A líbily jste se sobě, když jste zhubly?

Ivona: Říkala jsem si, že jsem hubenější než ostatní a že si můžu gratulovat, že vypadám jako modelka.

Hanka: Já jsem hubla pořád víc, ale neuvědomovala jsem si to. Pořád jsem si připadala tlustá. Pak už mi to bylo jedno, ztrácela jsem o všechno zájem.

Petra: Napřed jsem to nepozorovala. Říkala jsem si, že teď jím konečně zdravě. Po každém jídle jsem cvičila. Když jsem zhubla asi dvanáct kilo, podívala jsem se jednou na sebe do zrcadla a řekla si, že jsem hrozná a musím s tím hned přestat.

Markéta: Měla jsem z toho radost. To spíš hodně vadilo mamce.

Kolik jste vážily nejmíň?

Markéta: Já jsem měla nejmíň při výšce 173 cm 46 kilo.

Hanka: Já 39,5 kg a 167 cm.

Ivona: Já jsem měla asi těch 32 kilo.

Petra: Já jsem měla tak 43, možná i 42 kg a měřím 168 cm.

A co rodiče a okolí?

Petra: Po nějaké době si toho všimla máma. Říkala mi, že skončím v nemocnici. Já jsem si myslela, že nemá pravdu. Když má člověk náběh na anorexii, nechce si něco takového připustit. Došlo mi to až později.

Ivona: Mamka si toho všimla asi za půl roku, ale myslela si, že je to tím, že rostu. Později už registrovala, že jím míň. Všichni mi říkali, že jsem se vytáhla a jsem hubená. Mě to hrozně těšilo a chtěla jsem ještě.

Hanka: Okolí už to pozorovalo. Spíš mi ale říkali ze srandy, že jsem jak zdechlina a ať víc jim.

Markéta: Mamka ze mě byla šílená. Řekla mi, že nejsem normální a že půjdu k psychiatrovi. Ale já jsem jí řekla, že mě tam nikdo nedostane. Taky kámoška si toho všimla, ta hubená. Pořád se mě snažila vykrmovat.

Jak na to všechno reagovalo vaše tělo?

Petra: U mě se to nejvíc projevovalo v tělocviku. Neměla jsem vůbec sílu. Když jsme měli plavání, nechtěla jsem se svlíknout do plavek, to jsem si už uvědomovala, že se mnou není všechno v pořádku. Měla jsem radši omluvenku. Hodně jsem spala a byla mi hrozná zima, pořád jsem byla pod peřinou. Taky mi vypadávaly vlasy a ztratila jsem menstruaci.

Ivona: Taky jsem byla unavená. Nutila jsem se ale nepolevovat. Občas se mi dělaly mžitky před očima. Ani jsem neměla hlad a chuť k jídlu. Když mě pak mamka začala nutit k jídlu, brečela jsem. Pak mi začaly vypadávat vlasy a na zádech se mi objevilo ochlupení.

Hanka: Já jsem unavenější ani nebyla, ale byla mi hrozná zima a měla jsem úplně fialové nehty a pořád studené ruce.

Markéta: Brala jsem od obvoďáka nějaké prášky na kosti, protože se mi začaly bortit. Taky jsem si pořád lakovala nehty, protože byly modré. Zmizela mi menstruace a pak jsem musela brát antikoncepci, aby se mi vůbec objevila.

Chodily jste zvracet?

Hanka: Já ne.

Ivona: Já taky ne. Někdy se ale může stát, že kdo začíná anorexií, tak pak přejde na bulimii.

Markéta: Někdy jsem zvracela, ale to šlo samo, jak už si tělo odvyklo jíst. Nepomáhala jsem tomu.

Petra: Já jsem nezvracela.

A jak to šlo dál?

Petra: Řekla jsem si, že musím přibrat, aby si o mně všichni nemysleli jenom to nejhorší. Nešlo to ale hned. Mama mi zvyšovala postupně dávky jídla. Během měsíce jsem nabrala ta kila zpátky.

Ivona: Mě vzala mamka k doktorce. Ta mi řekla, že v okamžiku, kdy budu mít pod 30 kilo, půjdu do nemocnice. Máma mě každé ráno vážila. Měla jsem 34, pak 33, šlo to hrozně rychle. Po školním výletě se zeptala učitele, jestli jsem jedla. Když řekl, že skoro vůbec, sbalila mi věci a jely jsme do nemocnice. Trochu jsem se tomu bránila.

Markéta: Já jsem skončila u obvoďáka a ten mi dal prášky na kosti a pak ještě beru antikoncepci. Kdybych měla jít k psychiatrovi, připadala bych si hrozně trapně.

Hanka: Uvědomovala jsem si, že to není v pořádku, takže jsem šla dobrovolně do nemocnice.

Jak probíhalo léčení?

Ivona: Měli jsme daný program. Jedli jsme pětkrát denně. Sestry dohlížely na to, abysme jídlo nechodili zvracet. Po obědě jsme měli klid, abysme mohli jídlo pořádné strávit. Naši za náma mohli přijet, až když jsme vážili trochu víc. Léčila jsem se na psychiatrické klinice v Praze Motole.

Hanka: Měli jsme sezení, kde jsme si o našich problémech povídali. Naši za mnou mohli jezdit, snad jen ne ten první den, co jsem tam nastoupila.

Ivona: Oběd jsme museli mít snědený za půl hodiny, jinak hrozilo, že nám zavedou umělou výživu. Pak jsme měli různé terapie (třeba muzikoterapie, u které jsme poslouchali hudbu, nebo arteterapie, na které jsme vyráběli různé věci) a sezení ve skupinách. Taky jsme samozřejmé chodili do školy a měli kroužky. Na víkendy jsem někdy jezdila domů.

Hanka: U nás to bylo podobné. Já jsem se léčila v Brně.

Jak dlouho jste byly v nemocnici?

Ivona: Tři měsíce. Bylo to v roce 1999. To mi bylo 12 a byla jsem tam jedna z nejmladších pacientek s anorexií.

Hanka: Dva měsíce. Odjela jsem víceméně kvůli tomu, že tam měli přestavbu, s tím, ze přijdu na doléčení k psychiatrovi v našem městě.

A jak jste na tom teď? Už je to v pořádku?

Petra: Teď se cílím dobře a o tom, že bych mela zhubnout, vůbec neuvažuju. Všechny fotky z té doby jsem roztrhala, abych se na ně nemusela dívat. Radím všem, ať to nezkouší, je pak hrozný se vrátit zpátky.

Markéta: Od třinácti let nejím těžký jídla a skoro vůbec ne maso. Je mi po tom špatně. Taky se musím najíst několik hodin před tím, než jdu spát. Pořád mám problémy s menstruací, když nemám prášky, mám ji hrozně nepravidelně. I teď se každý den vážím a za vším vidím jenom kalorie. Máma říká, že jsem úplnej blázen.

Hanka: Jednou za měsíc chodím k psychiatrovi. Dává mi prášky. Snad už to ale bude v pořádku. Přibrala jsem teď i kvůli oplatkům, můj rekord byl, že jsem jich snědla čtrnáct.

Ivona: Chodím k doktorce a mám taky prášky. Postupně mi zmenšuje dávky. Když mi je ale vysadí moc, mám deprese a pocit, že se proti mně všichni v rodině spikli. Jsem pak lítostivá a brečím.

Petra s Markétou prošly lehčí formou anorexie, Hanka s Ivonou se musely léčit a ještě teď chodí k psychiatrovi. Všechny holky (snad kromě Petry) mají dodnes problémy, ať už duševní, nebo fyzické. Ivona nám přinesla i deník, který si psala v nemocnici. Tady jsou ukázky:

...večer jsem měla tyčinku a sušenku. Na váhu jsem stoupala s radostí. Ta ale netrvala dlouho. Poté, co váha ukázala 31,20 kg, o 30 dkg méně než včera, vstoupila do mě úzkost. Co bude ukazovat příště? ptám se sama sebe...

...ráda bych se zbavila výčitek po každém jídle. Jsem z toho nervózní. Doufám, že se mi to podaří a já se budu zabývat jinými myšlenkami...

...v osm hodin jsem se šla dívat na televizi a k ní si vzala sušenky. Ráno jsem se šla zvážit. Váha ukázala 34,3 kg. Byla jsem šťastná. Už mám dlouhé vycházky. To je dobré, co?

...pořád se nemůžu zbavit těch výčitek. Někdy je nemám, někdy jo a dokážu se s nima vypořádat sama. Ale někdy o tom tak strašně přemýšlím a nejde mi se s tím vyrovnat, tak musím vzít tužku a napsat to do deníku...

Ivona je teď už dávno doma. „Znám holky, který si myslely, že po odchodu z nemocnice s tím přestanou, ale za chvíli v tom byly zas," říká. Její deník končí větou: „Někdy se musím mamky zeptat na něco týkající se jídla, které jsem snědla, a nebo se musím ujišťovat, jestli toho nebylo moc nebo to nebylo mastné. A někdy jestli jsem toho měla dost." Návrat do „normálního života" může trvat pěkně dlouho.