Autor: ZUZKA FOJTÍKOVÁ 

Zdroj: COSMOGIRL, DUBEN 2004
Děkujeme redakci za udělení souhlasu k přepisu na naše stránky.

„Jsem bulimička a svoje tělo nenávidím se vším všudy. Začalo to nenápadně, když jsem nastoupila do tanečních,“ vypráví devatenáctiletá Aneta z Mělníka. „Zjistila jsem, že nejsem tak hezká, jak jsem do té doby doufala, a že oproti jiným holkám vypadám hrozně. Žádné supermoderní plesové šatičky, jako měly ony! Záviděla jsem jim. Nádhernou tvář, oblečení, tělo… Kluci se z nich mohli zbláznit. Já jsem byla zastrčená šedá myška tam někde v koutku, které si nikdo ani nevšiml.“

V té době mě napadla spásná myšlenka – budu hubnout! Přestože jsem v té době nebyla tlustá (55kg/166cm), byla tohle jediná šance, jak se zviditelnit.Toužila jsem, aby o mně začali lidi mluvit, třeba o tom, jak jsem drobounká a štíhlá. Inspiraci na „dietu“ jsem našla úplnou náhodou. Otevřela jsem nějaký časopis a přečetla si článek o bulimii – hubnutí bez změny stravovacích návyků. Byl jsem nadšená! Jídlo bylo moje jediná radost, takže jsem o něj nemusela přijít, a naopak jsem hubla. Stačilo se přece jen vyzvracet…Výsledky byly úžasné! Přestože jsem se mnohokrát denně ládovala všelijakými kalorickými bombami, kila šla dolů a dolů. Vážila jsem 44 kg a najednou si uvědomila, že už nikdy nechci být tak příšerně tlustá jako dřív, a že s bulimií neskončím.

2 000,- Kč ve zvratkách

Postupem času jsem však začínala mít šílené stavy. Šla jsem do obchodu a za takovou malou „svačinku“ jsem byla schopna utratit třeba 2 000,- Kč, které nakonec skončily v záchodě. Bylo mi jedno, co jím, měla jsem prostě šílený hlad. Jedla jsem páté přes deváté – zeleninu, chipsy, popcorn, šlehačku, čokoládu, bagetu… Všechno najednou. Jednou jsem se zvážila před a po takovém „jídelním záchvatu“ a zjistila, že jsem během půlhodiny přibrala celá tři kila!

Na práškách

V té době jsem začala mít velké deprese a výčitky. Zašlo to až tak daleko, že jsem v patnácti začala brát návykové psychoaktivní léky a stala se na nich závislá. Rozhodla jsem se, že s tím raději budu něco dělat, a tak jsem ambulantně začala navštěvovat ordinaci pro léčbu a prevenci závislých. Tam mi dali kontakt na jednu skvělou psychoterapeutickou komunitu v Ostrově, kde se mě snažili bulimie zbavit. Brzy jsem však odtamtud utekla, abych nezabírala místo někomu, kdo by se bulimie chtěl opravdu zbavit. Já jsem o tom totiž přesvědčená nebyla a nejsem ani teď…

Focení aktů

Tahle nemoc je opravdu dost finančně náročná. Mimo brigády už přemýšlím o další práci – focení erotických aktů a točení filmů. Zatím jsem se k tomu ale neodhodlala. Kvůli tátovi. Ty peníze mi ale chybí, a tak chtě nechtě kradu jídlo v supermarketech. Vypracovala jsem se natolik, že už zvládnu brát i kosmetiku a oblečení. Můj osobní rekord je takový „malý nákup“ v hodnotě 7 000,- Kč.

Tajím to přede všemi

To, co jsem vám teď popsala, moji rodiče dodnes neví. Zjistili jen zlomek. Jednou se mamka náhodou šla zeptat obvodní lékařky na můj zdravotní stav a doktorka se ptala po mojí propouštěcí zprávě z psychiatrie. Tam jsem byla kvůli obrovským depresím, které jsem přestávala zvládat. Mám je dodnes, prostě jen tak přijdou – bez příčiny, a dlouho se mě nepustí. Byl to pro naše velký šok a dodnes pro to nemají pochopení. Ptali se mě, proč jsem tam chodila, a tak jsem jim napovídala, že proto, abych se odnaučila kouřit. Samá lež.

Nikdo se mnou nevydrží

Nějak se mi to všechno vymyká z rukou. Nezvládám to ve škole, na brigádě, v osobním životě. Jsem jako poustevník, který žije ze dne na den, nic neplánuji. Žádný kluk to se mnou nevydržel déle než tři týdny. Nevím, jestli ve vztahu postrádají tu pomyslnou jiskru, nebo zda nedokáží žít s myšlenkou, že jejich slečna dokonalá zase tak dokonalá není. Dřív se můj život točil kolem toho, jak se zbavit kil. Dnes přemýšlím, jak se zbavit sama sebe. Mám pocit, že mě můj mozek tráví zaživa. Už mnohokrát jsem měla k sebevraždě strašně blízko…

Jediný člověk, kvůli kterému jsem to zatím neudělala, je moje babička. Ona jediná nade mnou drží ochranná křídla. Jí bych nikdy tak neublížila.

Ráda se trestám

Zatím se jen šimrám žiletkami a skalpelem, drápu si kůži drátem, skřípu prsty do dveří nebo napichuji do svých žil injekční stříkačky. Horká krev je pro mě něco jako pohlazení po duši. Když vidím své škrábance a modřiny, cítím úlevu. Beru to jako potrestání sama sebe za to, že na tomto světě ještě jsem. Nejhorší je, že nevidím žádné řešení, jenom tmu. Celý můj život se točí kolem alkoholu, jointů, prášků a jídla. Někdy mě v krku bolí tak, že už ani lžičkou zvracení vyvolat nejde. To řeším půllitrem slané vlažné vody a žaludek se obrátí sám.

Nemůžu přestat

Vím, jak svým chováním zraňuji své blízké, ale dnes už mám svůj vlastní svět. Svou bublinu, ve které jsem jen já a moje problémy a do které jen tak někoho nepustím. Je to začarovaný kruh a já cítím, že není cesta ven. Chtěla bych vás, holky, varovat. Pokud půjdete stejnou cestou jako já, možná zhubnete, možná bude ostatním připadat vaše tělo hezčí, ale vy šťastné nebudete. Cesta návratu je složitá a mnohdy nereálná. Přála bych si všechno vrátit zpátky. Abych vůbec nikdy nezačala přemýšlet nad tím, jestli jsem tlustá nebo ošklivá…