Autorka: Dr. Tana Dineen, fejetonistka, The Vancouver Sun
Celé znění článku v originále si můžete přečíst na:

http://tanadineen.com/COLUMNIST/Columns/MontreuxClinic.htm

Opět vzrůstá debata kolem kliniky Montreux, poskytující služby nemocným mentální anorexií. Richard Stanwick, zdravotní rada daného regionu, se bude snažit zastavit soudní příkaz, podle kterého nesmí Peggy Claude-Pierre poskytovat pobytovou léčbu v poruchách příjmu potravy.

Na jedné straně jsou příznivci Claude-Pierre. Zahrnují stoupence od Kanady až po celý svět, kteří slyšeli o její práci, klienty, kteří ji zbožňují, nazývají ji svým spasitelem, andělem a nejmateřštější osobou, jakou kdy potkali. Těmto lidem je upřímná a oddaná žena, poslední nadějí. Nadějí pro všechny zoufalé anorektičky, které zklamala klasická medicína.

A její kritici? Většina z nich jsou profesionálové s titulem a ona je pro ně chybujícím amatérem. Vysmívají se jejím tvrzením, která jsou téměř ve sto procentech případů úspěšná a poukazují na to, že její domnělý revoluční přístup nemá nic společného s tím, co oni o této problematice za celé roky ví. Zdůrazňují názory dřívějších nespokojených klientů, kteří vytipovali příliš mnoho svárů mezi zaměstnanci a klienty. Stejně tak zmiňují nechuť k psychiatrickým diagnózám a lékařské supervizi, které považují za nutné v péči o pacienty. Nazývají kliniku vzrůstajícím podnikem, který metodami léčby uvádí pacienty do vážného rizika. Někteří jdou tak daleko, že nazývají kliniku "sektou?" a Peggy šarlatánem, který má prospěch z toho, že ostatní jsou zranitelní.

Během bezprostředního sporu před britsko-kolumbijským Nejvyšším soudem o tom, že klinika nemá licenci poskytovat tuto léčbu, předložila Peggy skutečný sporný bod založený na otázce: "Kdo zná skutečnou Claude-Pierre?" Myslím, že je chyba na obou stranách, někdo se staví na stranu přátel, jiní na stranu nepřátel.

Zdá se, že Claude-Pierre by mohla stále dělat svou práci, kdyby ji omezila výhradně na ambulantní pacienty. Zřejmě dokonce Stanwick, který sám vznesl jistá obvinění, by tuto dohodu mohl přijmout, ale smír se zdá nepravděpodobný.

Claude-Pierre se dostala ke své práci díky vlastní zkušenosti. Když byly její dvě dcery -náctileté, obě se po sobě staly anorektičkami. Odešla ze svého zaměstnání (pracovala jako číšnice), aby se soustředila na pomoc první z nich, pak druhé a stejně tak později dalším nemocným. Jiní rodiče, když slyšeli o jejím úspěchu, chtěli, aby pomohla i jejich dcerám. Díky tomu se stalo, že Claude-Pierre získala novou práci, přesvědčovala mladé ženy, aby začaly jíst. Počet pacientek brzy přesáhl tří set a tak Peggy proměnila viktoriánský dům na sídlo pro své klienty. Předpokládala, že jí vláda bude finančně přispívat. To se nikdy nestalo.

Vytvořila novou osobu, inovovaného terapeuta, který objevil léčbu, jak je psáno v knize "Tajná řeč a problémy poruch příjmu potravy". Vytvořila metody, které teď učí ve svých workshopech a seminářích. Tento "anděl" se stal psychologickým pomocníkem.

Ať to bylo cokoli, co způsobilo její úspěch, jsem si jistá, že to nebyla tato psychologizující formule. Cítím, že Peggy má dovednosti a kvality osobnosti, které ji dělají dobrou ve své práci. Něco ji dává do stejné kategorie jako je má oblíbená teta, která uměla péct ten nejlepší jablečný koláč, jaký jsem kdy ochutnala nebo muž, který opravuje stará auta nebo žena, která dole na ulici pěstuje lepší růže, než mám já.

Dovednosti jsou speciálně vytvořené, dané či chcete-li zrozené schopnosti, které je těžké analyzovat nebo učit. Není to něco, co můžete nastrkat do teorie nebo to naučit druhé. Když to vyzkoušíte, ztratí to svou sílu, rozplyne se to do směsice cukru a vody.

Přes všechny chyby v soudnosti, je jedna, která by Peggy mohla srazit dolů. Není to rozhodnutí soudu o osudu kliniky, ale její vlastní víra, že to, co dělá, by mohlo být přetvořeno v teorii a sloužit jako metoda. Smutné je, že když to obrátíme, může Claude-Pierre své dovednosti ztratit.