Autorka : Pavlína Šalamounová

Poruchy příjmu potravy

Pod tímto označením si většinou vybavíme dvě nejznámější poruchy – anorexii a bulimii. Anorexie, neboli chorobné odmítání potravy, končící v konečném důsledku často i smrtí pacientky (postižené jsou totiž z velké většiny ženy, ačkoliv ani mužům se tato psychická choroba nevyhýbá), je z oné neslavné dvojice známější. Nejspíš proto, že je na svých obětech relativně brzy viditelná. Dnes si už i průměrně informovaný člověk dokáže představit, jak vypadá typická anorektička: má extrémně hubenou postavu.

Bulimie je v tomto ohledu daleko zákeřnější – na postiženém člověku není dlouho nic vidět, a tak se dá bulimie „úspěšně“ praktikovat celá léta, aniž by o ní věděli i ti nejbližší. Bulimie, neboli chorobná žravost, je nemoc, při které se střídají záchvaty přejídání (tzv. bulimické záchvaty) s následným vynuceným zvracením. Laicky se to dá popsat asi následovně: bulimik má nutkavou potřebu se přejíst; poté, co této potřebě vyhoví, se dostaví výčitky svědomí a deprese, které vrcholí uměle vyvolaným zvracením, po němž následují opětovné deprese a pocity nenávisti k sobě sama (to většinou až v pokročilém stádiu; zpočátku je bulimik nadšený tím, že konečně objevil způsob, jak se přejídat a přitom nepřibírat, případně dokonce i hubnout). Nezřídka se stává, že anorexie přeroste v bulimii a naopak, i když první případ je podle mého názoru daleko častější.

Osobně jsem si prošla jak anorexií, tak i bulimií. Má nemoc trvala 9 let a začala naprosto nevinně v 16 letech, kdy mě k první dietě v mém životě inspirovala spolužačka v minisukni. Dieta začala „fungovat“ (tzn. začala jsem hubnout), já v množství jídla ubírala a ubírala a najednou jsem nejedla prakticky nic. Ačkoliv jsem byla doslova vyzáblá, stále jsem se viděla tlustá a odmítala jíst. Toto „anorektické období“ trvalo asi půl roku. Pak pracně udržovaná sebekontrola selhala a vše se otočilo o 180 stupňů. Začala jsem se neskutečně přejídat, jeden čas jsem zkoušela i zvracet (příliš mi to nešlo, což mě asi zachránilo od ještě větších potíží) a samozřejmě jsem přibírala. A tak se to střídalo celých 9 let – dva týdny dieta, týden přejídání, týden hladovka…

Můj tehdejší psychický stav je těžké popsat; nejednou jsem uvažovala i o sebevraždě, jen abych se vymanila z toho začarovaného kruhu. Navzdory vší beznaději se mi nakonec podařilo dostat se ze všeho sama, bez odborné pomoci. Výrazně mi přitom pomohla právě aromaterapie, což je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla zaměřit se ve své praxi právě na oběti poruch příjmu potravy. Není to nijak jednoduché, především proto, že anorektičky a bulimičky své problémy tají a není pro ně jednoduché se svěřit.

Jak aromaterapie pomohla mně

Jakoby „náhodou“ mi v časopise padl do oka inzerát paní, která nabízela aromaterapeutické masáže. Ačkoliv jsem do té doby nikdy na masáži nebyla, měla jsem z ničeho nic pocit, že bych to měla zkusit. Že bych svému dietami a následným přejídáním týranému tělu měla dopřát také něco příjemného. Na masáži jsem zažila doslova zázrak – kombinace masáže a užitých silic (a také laskavých slov) způsobila, že se mi během několika minut srovnalo v hlavě to, co jsem si nebyla schopna srovnat celých těch 9 let. Jakoby se mě nějaký vnitřní hlas ptal: „Proč si vlastně tak strašně ubližuješ ?“ Najednou mi bylo jasné, že život je úplně o něčem jiném než o krásných nohách nebo pevném zadku. Od toho okamžiku jsem se začala velmi intenzivně měnit – a protože jsou anorexie a bulimie poruchy psychické, měnila jsem se především psychicky, ačkoliv se mi opět potvrdilo, že všechno souvisí se vším. Podařilo se mi totiž shodit i těch několik vytoužených kil, i když jsem o to v té době nijak zvlášť neusilovala.

Éterické oleje, které při mé první masáži paní použila, byla kombinace citronu, kanangy a levandule. Zastavme se na chvíli u toho, jak působí na psychiku:

Citron je jemná očista duše i těla. Pomáhá člověku v jeho přeměně, nebo jej očišťuje od následků dřívějších návyků. Jsou-li špatné, je citron dobrým pomocníkem na cestě z minulosti. Zchlazuje přemíru ohnivého živlu v organismu, celkově odlehčuje.

Kananga působí povzbudivě na ty, kteří mají svůj cíl, ale je pro ně příliš vzdálen. Pomáhá člověku rozjasnit mlhu, která jej dělí od cíle, vnímat jej jasněji a uvědomovat si jej. Pomáhá také lidem s vysokými cíli neodchýlit se od směru. A když se rozjasní, dodá tělu energii k cíli dojít.

Levandule má velmi silný energetický náboj, který vyzařuje do prostoru. Unáší lidskou mysl od věcí materiálních a klade do ní otázky ušlechtilejší. Vyvolává v duši potřebu uspořádat si život a dát mu řád. Pomáhá člověku při nervových zátěžích.

Přesně to jsem tehdy potřebovala – pomoci při mé vlastní přeměně a dodat k ní energii, nezabývat se tolik věcmi materiálními, pocítit touhu po jakémsi uspořádání, řádu. Protože jsem po těch letech diet měla praktické problémy s tím, jakým způsobem jíst (např. jsem měla potíže s množstvím – nebyla jsem schopná poznat, je-li normální sníst k obědu dva knedlíky nebo dvacet), začala jsem s tzv. dělenou stravou. Potřebovala jsem zkrátka nějaký systém, kterého bych se mohla držet, a ten mi dělená strava dala. Dnes, po téměř třech letech, už můžu s jistotou říci, že jsem z toho venku, že jsem vyléčená. Tolik – ve zkratce – k mé osobní zkušenosti s anorexií a bulimií.

Hledání cesty

Na základě vlastních dobrých zkušeností s aromaterapií jsem se rozhodla tuto terapii vystudovat a pomáhat podobně postiženým ženám. První a vlastně nejpodstatnější bylo, jak se s nemocnými zkontaktovat. Nejprve mě napadlo vypravit se někam, kde jsou postižené hospitalizovány a nabídnout jim své služby. Neměla jsem představu, jakým způsobem probíhá oficiální léčba, a tak jsem přečetla většinu knih od dr. Krcha, jednoho z našich předních odborníků na  tuto problematiku, který pracuje na pražské psychiatrii na Karlově, kde jsou anorektičky a bulimičky hospitalizovány.

Po přečtení jeho knih zcela otevřeně říkám, že s mnoha jeho názory a hlavně se způsobem léčby nesouhlasím. Pro ilustraci cituji z dopisu paní, která výše zmíněnou léčbu na Karlově absolvovala. Zkontaktovala mě s ní moje známá, které se svěřila se svými potížemi. S pochopitelných důvodů neuvádím její plné jméno, v případě zájmu však můžu dát její dopis k nahlédnutí. Jedná se o třicetiletou Evu, matku dvou dětí, anorektičku, která touto nemocí trpí 10 let. Její nejnižší váha byla 27 kg. Cituji:

Po přečtení tohoto úryvku asi není těžké pochopit, z čeho pramení můj nesouhlas s oficiálním stylem „léčby“. Anorexie a bulimie jsou nemoci psychické, tudíž je nutno v první řadě léčit psychiku. Nemocniční léčbu v nynější podobě považuji za důležitou jen tehdy, pokud má pacient takovou podváhu, že je v bezprostředním ohrožení života. Pomůže mu přežít. O to, aby vyřešil podstatu problému a tím vyléčil anorexii či bulimii (neboť když se odstraní příčina, zmizí důsledek), však podle mého názoru současný přístup ani neusiluje.

Usoudila jsem tedy, že přes oficiální místa cesta nevede a rozhodla se zkontaktovat se s nemocnými na vlastní pěst. Začala jsem spolupracovat s internetovým časopisem pro ženy (v něm také dosud vedu aromaterapeutickou poradnu), kde jsem otevřeně vypověděla svůj příběh a nechala na sebe kontakt. Zjistila jsem, že na všechny ženy, které trpí anorexií či bulimií, velice pozitivně působí, že jsem „jedna z nich“, že jsem si tím sama prošla, protože mají pocit, že jim budu rozumět lépe než někdo, kdo má o problému sice znalosti, ale nikdy jej na vlastní kůži nezažil.

Monika

Jednou z žen, které se mi prostřednictvím internetu svěřily se svými problémy, je paní Monika. Není typická bulimička, protože místo zvracení „pouze“ užívá projímadla (pochopitelně v nadměrných dávkách). Období přísných diet se u ní střídají s obdobím přejídání, kdy zároveň užívá projímadla. Je jí 44 let, problémy má posledních 12 let. Celkově je velmi nevyrovnaná; jak sama říká: „Po každém přejedení následují deprese a výčitky, že jsem zase zklamala.“ Kolísání nálad je u osob trpících poruchami příjmu potravy velice častým, dá se říci dokonce typickým jevem. Dobrá nálada přecházející až do jakési euforie v období úspěšného dodržování diety se prudce střídá s depresí, výčitkami a odporu k sobě samé v momentě, kdy dojde k „selhání“, tzn. k porušení diety (která je většinou nesmyslně přísná a často se blíží úplné hladovce).

Kontakt s paní Monikou probíhal telefonicky nebo pomocí e-mailů – přes oboustrannou snahu se sejít se  to bohužel nepodařilo, neboť dotyčná je velice zaměstnaná. Poslala jsem jí proto poštou masážní olej k domácímu používání – 1 % (z důvodu vysoké kvality silice) směs mandlového oleje s růžovým gerániem (Pelargonium roseum). Směs jsem doporučila používat místo obvyklého krému na obličej a dekolt, v případě potřeby (např. při nutkání se přejíst) klidně i na celé tělo místo např. tělového mléka. Růžové geránium mi zde nahradilo růži, kterou bych bývala použila raději, ale cenově je pro mě nedostupná.

Růže je totiž symbolem krásy, ženskosti a mateřství – pomáhá ženě ztotožnit se se svou ženskostí, což je to, co většina žen postižených poruchami příjmu potravy tvrdošíjně, často i podvědomě, odmítá. Pomáhá dospělým zahojit rány z dětství, které nosí v sobě (anorexie a bulimie mají nezřídka původ právě v nejrůznějších psychicky nezpracovaných zážitcích z dětství). Obecně se dá říci, že má příznivý vliv na choroby vznikající šokem, stresem; zkrátka choroby psychické.  A právě geránium působí v několika pro nás podstatných bodech podobně jako růže. Především má schopnost pomoci ženám opět najít a rozvíjet své ženství. Dále působí stejně jako růže afrodiziakálně – zvyšuje vášnivost a sexuální touhu, kterou většinou mívají anoretičky i bulimičky z důvodu nízkého sebevědomí silně potlačenou. Proto se mi růžové geránium jevilo jako adekvátní zástupce růže a nutno říci, že právem, neboť výsledky, kterých se mi právě s touto silicí podařilo dosáhnout, byly velice povzbudivé.

Paní Monika tedy začala vonnou směs používat. Ozvala se mi zhruba za dva týdny. Její hlas na mě působil radostně a podstatně vyrovnaněji než při předchozích telefonátech. Popisovala mi, že pomalu začíná věřit, že své potíže zvládne a že se snaží získat znovu k jídlu normální a zdravý vztah. Směs používá na noc, vůně růžového geránia je jí příjemná a má pocit, že ji posiluje. Také začala s dělenou stravou, která ji vyhovuje. Za necelé dva měsíce podlehla nutkání se přejíst pouze jednou, což je u člověka, trpícího touto poruchou tolik let, skutečně úspěch.

Samozřejmě zdaleka není vyhráno – uzdravení se z anorexie nebo bulimie trvá mnoho měsíců a často je zapotřebí dlouhých let, aby se dalo s jistotou říci, že je člověk úplně zdravý. A i potom je stále možná recidiva. Anorexie a bulimie jsou závislosti stejné, jako je třeba alkoholismus či závislost na drogách. Dokonce bych řekla, že léčba je ještě o něco náročnější, protože alkohol ani drogy člověk k životu bezpodmínečně nepotřebuje, zatímco jídlo ano. Alkoholik a narkoman se během léčení učí, jakým způsobem žít bez alkoholu či bez drog. Pacient léčící se ze závislosti na jídle se musí znovu naučit s jídlem zacházet a vypěstovat si k němu nový vztah.

Alice

Při první schůzce jsme si o jejích problémech dlouho povídaly, bylo zřejmé, že se s nimi neměla komu svěřit. Právě zmínka o tom, jak nemá ráda své tělo, mě přivedla na myšlenku nabídnout Alici holistickou aromamasáž celého těla. Příjemně mě překvapilo, že souhlasila. Při smluvené návštěvě však bylo patrné, že se Alice necítí příliš dobře. Za své tělo se styděla a mluvila o něm velice pohrdavě. I během masáže byla dost neklidná, stále si chtěla povídat a vůbec se neuvolnila. Ačkoliv se objednala hned na příští týden na další masáž, měla jsem pocit, že je ráda, že už to má za sebou – rychle se rozloučila a odešla. Ze své zkušenosti vím, že si často klienti po masáži mají chuť povídat (a nezřídka právě o dost osobních věcech), takže mě to trochu překvapilo, nicméně jsem na sobě nedala nic znát a nechala ji odejít.

Když přišla Alice podruhé, už se mi nezdála tak nervózní. Zřejmě proto, že už věděla, co ji čeká a to ji uklidňovalo. Během masáže opět stále povídala, ale už se mi nezdála tak křečovitá. Po masáži se zmínila, že je jí líto, že si nemůže ještě chvilku povídat (spěchala), ale že si to určitě vynahradíme příště. Opět se objednala na příští týden. Třetí návštěva probíhala již ve výrazně uvolněnější atmosféře. Alice hned v úvodu pronesla, že se na masáž velice těšila a že je rozhodnutá si ji dnes „pořádně užít“. Také se zmínila, že ji minulá masáž velice příjemně naladila a že se díky ní cítila hezky celý víkend. Při masáži tentokrát místo povídání relaxovala a dokonce i na chviličku usnula.

Po masáži jsme si asi ještě hodinu povídaly, Alice byla velmi příjemně naladěná, prý se cítí jako znovuzrozená. Pochlubila se mi, že začala se sportem – cvičí pět Tibeťanů a také začala chodit s kolegy z práce hrát fotbal. Co se týče stravy, začala jíst podle pravidel dělené stravy a vyhovuje jí to, i když má občas nutkání se přejíst nebo začít držet dietu. Zatím ale úspěšně odolává, i když to je občas hodně náročné. Má prý tendenci pořád stoupat na váhu a pokud nevidí okamžité změny k lepšímu, má pocit, jakoby jí někdo našeptával, ať dělenou stravu opustí a zahájí hladovku. Snaží se prý toho „našeptávače“ neposlouchat, ale stejně má sklon k depresím a plačtivosti. Snaží se ale a když má slabou chvilku, jde na procházku nebo zavolá kamarádce, která ji pomůže myslet na něco jiného. Také se mi svěřila, že po příjemných zážitcích z masáže mívá potřebu nějakým způsobem projevit své pocity, nejraději prý píše. Nabídla mi, že mi takový „popis svých pocitů v literární podobě“ donese a já s radostí souhlasila.

Pátou návštěvu Alice zrušila s tím, že jdou hrát s kolegy z firmy squash. Od té doby dochází Alice na masáže přibližně jednou měsíčně, někdy na celkovou, někdy jenom na záda. Jí normálně (tzn. na co má chuť a v přiměřeném množství), psychicky je naprosto vyrovnaná. Dnes už je jisté, že v jejím případě nastal výrazný posun k lepšímu. Opět zde zdůrazňuji fakt, že zásadním předpokladem k úspěšnému vyléčení je změna; ta se ovšem musí odehrát v pacientově hlavě, nikoliv na talíři.

Lidský faktor

Co říci závěrem?  Snad jen to, že i když se na první pohled mohou výše uvedené „úspěchy“ v práci s klientkami postiženými poruchou příjmu potravy zdát nepatrné, jsou podle mého názoru velice cenné. Během své zhruba roční práce s klientkami mohu konstatovat, že pomocí aromaterapie (nejlépe jako pomocné terapie spojené například s působením kvalitního psychologa) lze dosáhnout zlepšení psychického stavu pacientů, což je podstatný – a dovolím si říci, že jeden z nejpodstatnějších kroků na cestě k jejich úplnému vyléčení.