Čerpáno z knihy Psychosomatika,
autor: Gerhard Danzer, nakladatelství Portál 2001.

Děkujeme nakladatelství za laskavý souhlas k přepisu citace z knihy na naše webové stránky.

Sheila McLeodová (nar. 1939) onemocněla jako mladistvá mentální anorexií, jeden a půl roku trpěla touto „nemocí hladovění“ a opět se uzdravila. Později došlo ke dvěma recidivám, což jí však nezabránilo vdát se a porodit dva syny. Stala se spisovatelkou a psala krátké povídky, rozhlasové hry a romány. Kolem roku 1980 uveřejnila svou knihu The Art of Starvation, která vyšla v němčině pod názvem Hungern, meine einzige Waffe (Hladovění, moje jediná zbraň).

 

Mentální anorexie je těžká choroba, která postihuje skoro výhradně dospívající dívky nebo ženy. Půl procenta ženských pubescentů propadne této nemoci, která někdy končí úmrtím. Zajisté jde o „krizi dospívání“ ze strachu být dospělá a stát se ženou. Jedná se navíc o „chorobnou závislost“. Nejnápadnějším symptomem je chtěný úbytek váhy, který z pacientek časem dělá „kostlivce“. Mají vysloveně strach přijímat potravu, tato fobie však může být přerušována záchvaty žravosti. V důsledku hubnutí se dostavuje zácpa a amenorrhoe (absence menstruačního cyklu). Zpomalí se srdeční činnost, sníží se krevní tlak a končetiny jsou studené a namodralé. Fyzická aktivita je často víceméně nenarušená. V pokročilých stádiích jsou však pacientky tak slabé, že jen pospávají v posteli.

 

Náhled na nemoc většinou dotyčným chybí. Domlouvá-li se jim, aby jedly, vzbudí to u nich silný odpor. Pokud jsou k jídlu nuceny, pak potravu často potají vyzvracejí. Nechuť k jídlu a strach ze ztloustnutí jsou často „utkvělou myšlenkou“. Pacientky jsou monomanicky omezeny na své „životní téma“, nic jiného je nezajímá. V některých případech je nepřehlédnutelný schizoidní nebo skoro schizofrenní náběh.

 

Když začala Sheila McLeodová bojovat s hubnutím, bylo jí sedmnáct let. Otec Sheily působil jako učitel na skotské vesnici, matka začala pracovat až později. Sheila, nejstarší za tří sester, byla považována za „nejinteligentnější dítě“ a byla vychovávána k ctižádosti, měla udělat intelektuální kariéru. Očividně se identifikovala s otcem, který sám projevoval ve způsobu jídla určité zvláštnosti, později se stal vegetariánem nebo poživatelem syrové stravy a otázkami jídla se zabýval skoro „na plný úvazek“. S matkou měla Sheila mnohé rozpory, ty však nesměly být vysloveny. Dokud dívka nosila ze školy dobré známky, nikdo se o ni příliš nestaral. Rodina byla ve vesnici izolovaná, protože rodiče byli ateisté. Sheila nebyla pokřtěná, a proto se často setkávala s nesouhlasem druhých. Určité potíže Sheile způsobila změna školy za internát „na vyšší úrovni“. Proti dcerám ze zámožných rodin se cítila deklasovaná, přestože mohla oslňovat školními výkony. Zajímala se o literaturu a psala si deník. Tak se učila psát a myslet. Ale v internátu jí zůstala role člověka stojícího mimo kolektiv. Do otázek sexu ji zasvětili spolužáci. Nesmělé pokusy matky o vysvětlující rozhovory odrážela a tomu odpovídalo, jak špatně byla připravena na svou ženskou roli. V patnácti dostala své první měsíčky: „Měla jsem pocit, že jsem byla potrestána nějakým strašlivým trestem, trestem za zločiny, které jsem nikdy nespáchala. Bylo mi však, myslím, podvědomě jasné, že ten domnělý zločin je dvojí: Byla jsem potrestána za to, že jsem žena a že jsem dospělá. Zároveň jsem se v sexuálním smyslu vůbec necítila být ženou. Jako muž jsem se také necítila, připadala jsem si spíše jako neutrum. Tak si možná připadá dítě – jako neutrum. S určitostí jsem si nepřipadala dospělá.“

Tak si začala jako „žena připadat méněcenná“. Výškou 1,59 m byla spíše malé postavy a vážila 55 kg. V zrcadle viděla „odporně tlustou dívku“, kterou vnitřně silně odmítala. V internátu, který se podobal klášteru, neměla žádné známosti s chlapci. Také homosexuální sklony byly Sheile cizí. Byla vnitřně osamocena. Za perfektní a pilnou žákyní se skrývalo nešťastné „já“, které se více a více stahovalo. Hladovění pro ni bylo „východiskem ze zoufalství“, a proto spojené s určitou euforií. Nejíst jí připadalo jako důsledek vítězství – vítězství nad vlastním tělem a jeho potřebami; vítězství nad kontrolujícím okolím; vítězství nad pučící sexualitou; zdánlivě neohraničená autonomie v oblasti, kde jsou všichni ostatní velice závislí.

 

Anorexie je fenoménem stávky. Stávkuje se proti jídlu, proti sociálním strukturám, proti „moci druhých“. Ale proč se vzpírat právě odmítáním jídla? To je očividně „typicky ženské“. Člověk se brání pasivními prostředky a bojuje proti „naplněnosti“, což se zdá jako předehra boje proti sexuálnímu proniknutí a těhotenství. Z vlastního těla se udělá bojiště, protože jiná bojiště téměř nejsou k dispozici. V tomto smyslu se anorexie podobá hysterii, při které se dramatický děj rovněž usadí v ženském těle. Na druhé straně však hladovění připomíná nutkavou neurózu. Proti „nucení žít“ je stavěno „protinutkání“. Pacientka se dogmaticky drží pevných rituálů a zvyků, aby potlačila základní strachy. Bytí se zužuje na dodržování vnitřních nutkavých příkazů, které – viděno zvenčí – působí jako „čilá nečinnost“ (A. Adler).

 

Podle naší autorky hraje u této nemoci značnou roli „vůle mít moc“. Dospět, stát se ženou a sexuální partnerkou znamená bezvědomí, beznaděj a bezmoc. Hladovění se zdá cestou ke svobodě: „Není třeba být dospělá, není třeba stát se ženou, ani v biologickém smyslu, je možno odmítat všechno cizí, čehož je jídlo symbolem, a podřizovat ho vlastní vůli. To je skutečná moc. Když už proces jednou začal, zdá se všechno jednoduché: Jediné, co je k tomu zapotřebí, je počáteční nezměrná vůle. Mé omítání potravy mělo své východisko v bezmoci, beznaději, v sotva popiratelném dospívání a v ještě méně popiratelném ženství. Když jsem se pak opravdu stala anorektičkou, obrátila se všechna tato nevítaná a nevyžádaná východiska ve svůj opak.“

Když se dívce, která onemocní hladověním, její hubnutí částečně daří, její triumf je značný. Zatímco ostatní „bydlí v těle z masa a krve“, pohybuje se anorektička „v nadpozemské oblasti“ – je zdánlivě „pánem osudu“. „Nyní jsem vlastnila něco, co mi patřilo – svou nemoc, svou jedinečnou neurózu, kterou jsem vnímala jako svou hubenost. Spojení s neurózou nebylo nevědomé, avšak také ne zcela vědomé v tom smyslu, že bych to mohla vyjádřit slovy. Tím však, že byla jedinečná, byla všudypřítomná. To možná přispěje k vysvětlení rozhodnosti, se kterou anorektička dále hubne: Bez své závislosti na hubenosti bych nebyla nic. Vím, že jsem vůbec neměla v úmyslu s tím přestat, i kdyby říkali a dělali cokoli, jen aby mě ovlivnili. Byla jsem rozhodnuta to nikdy nevzdat.“

Jako u všech chorobných závislostí, je také zde euforie v podstatě popíráním deprese. Sheila si byla plně vědoma toho, že byla po celou dobu své anorexie „smutně naladěna“. Nelze však říci, že se cítila „sebevražedně“. Anorexie je jen ve vzácných případech „sebevraždou v malých dávkách“. Když na ni nemocné zemřou, pak je to často jen nechtěný výsledek jejich „neurotické politiky“. Kvůli hladovění se člověk pohybuje na skluzavce, stále však věří, že může kontrolovat rychlost pohybu. Jednoho dne však z toho může vzejít vyhladovění, které se stane svébytným. V pokročilém stupni se nepříjemně projevují únava a poruchy spánku. Je také obtížné hovět patřičně intelektuálním zájmům, když člověk hledá, jak by se vyhnul skutečnému angažování. Také zjev je pro pacientky skličující, když se násilně snaží zaměnit „hubený“ za „hezký“. Mnohdy hlad popírají, ale přesto ho cítí. V kompenzačních snech se pacientky vidí u přeplněných jídelních stolů, kde se mohou oddávat nenasytným choutkám.

 

„Příležitostně se mi při spatření jídla nebo při zavanutí jeho pachu udělalo špatně a určité pachy – jako ty z chleba, cukru nebo čokolády – jsem vnímala velice intenzivně. Ale skutečně odporný mi byl pohled na druhé při jídle. Připadalo mi šokující, že se veřejně věnovali tak hrubé, skoro obscénní činnosti, a dívala jsem se na ně s fascinovaným odporem. Celý svět smrděl, doslova i v přeneseném smyslu, a já jsem se z něj zhnuseně stáhla. Tímto způsobem hlad ve smyslu touhy po jídle pozvolna zmizel a já jsem, pokud jde o jeho neexistenci, dále sobě ani druhým nic nenamlouvala. Ale prázdnotu v sobě jsem popírala dále.“

Sheila měla štěstí. Bez lékařské nebo psychoterapeutické pomoci našla cestu ven z morbidního světa „hladové války“, na kterou přistoupila nebo do které se dostala. Příznivé okolnosti a inteligence nemocné pomáhaly i nadále. Někdy a nějak pochopila, že je na scestí. V jejím vyprávění jsou to především zážitky z komunikace s matkou, které ji ulehčovaly cestu zpátky do normality. Matka při vhodné příležitosti recitovala báseň Williama Blakea, v níž zaznívá sympatie s utrpením, touha po naplněném bytí a opravdové souznění s bližními. Sheilu, která byla již dlouho připravena upustit od svého lpění na útěku, to dojalo. Když jí matka s láskou podala dvě šťavnaté a hezké švestky, dcera je s rozkoší snědla. Ale musela se skutečně zase naučit jíst. Pobyt u příbuzných podpořil vzrůst tělesné váhy a lásku k životu. Stálo to však ještě hodně páce na vnitřních a vnějších změnách, než byla Sheila skutečně získána pro realitu. Neuróza „prostupuje“ všechny oblasti psychiky. Vyhánět ji se podobá vyhánění ďábla, které sám Freud přirovnal k „marné práci“.

 

Individuálně psychologický komentář

Nemoc zjevně propuká v „prahové životní situaci“. Všude tam, kde je třeba překonat vývojový stupeň, neuroticky disponovaní lidé zaváhají a rádi by se vrátili. Není pochyb, že puberta klade na mnoho dospívajících relativně velké požadavky. Akutními se stávají otázky výběru povolání, prvních přátelství s druhým pohlavím a problém sexu a konečně také odpoutání se od domova a rodičů. Anorektička se při této zátěži dostává do stavu šoku, který zablokuje „progresi libida“. Chce být dítětem a zůstat jím, přinejmenším nebýt dospělá.

 

U mnoha psychogenních nemocí se lze podle Adlera ptát, „proti komu jsou zaměřeny“. Nemoc vzniká v sociálním vztahovém okolí. Příbuzní velice trpí – špička kopí je namířena proti nim a oni ji těžce pociťují. Nemocný má proti zdravým určitou převahu, neboť může ze svého statutu zvláštnosti vyvozovat určitá zvláštní práva. Je třeba na něj brát větší ohledy. Nezřídka se stává ústředním bodem rodiny.

 

Anorexii je možno označit za nemoc z trucu. Vyskytuje se podle okolností u těch, kteří byli odjakživa špatní jedlíci, kdo již jako děti rozpoznali odmítání jídla jako prostředek vládnutí. Tam, kde jeden nechce nebo nemůže jíst, existuje vždy vztahová osoba, které velice záleží na tom, aby dotyčný jedl. Postoje trucu jsou jen perverzity autonomie a samostatnosti. Kdo musí negovat, není svébytný; zůstává závislý na těch, kdo na jeho negacích ztroskotávají. A to je „drama pacientek s anorexií“.

 

U těchto nemocných, kteří zužují svoji životní tématiku na své tělo a jeho „beztížnost“, je nápadný hluboký nedostatek odvahy. Lidský život jako celek se má podle Adlera vztahovat k úkolům práce, lásky (sexuality), kolektivu a zvyšování vlastní hodnoty. Jako spoře působí proti tomuto seznamu úkolů způsob života, který se točí kolem kilogramů na váze a kalorií přijímané potravy! Životní plán těchto pacientek je velice zúžený. Kdo je světu vydán napospas tak malý a s tak malou odvahou, ten se může jen ztěží rozvíjet a vyvíjet.

 

Pacientka páchá na svém těle a svých žádostech násilí. Je to jediná oblast vlády, která je jí přístupná. Útočí však tím i na normální lidi s jejich normálním apetitem. Předvádí jim, že se příliš „zabydleli v těle z masa a krve“, tudíž jsou „obyčejní“ nebo „hříšní“.

 

Symptomy psychicky a psychosomaticky nemocných jsou já-syntonní. To znamená, že dotyční jsou na ně pyšní a prezentují je světu jako „svůj vlastní výkon“. Získáváme dojem, že tito lidé spotřebovali veliký díl své energie na to, aby se naučili být nemocní a vytrvali v tom.

 

Čím je komunikace pro duši a ducha, tím je jídlo a trávení pro tělo – mezi oběma životními činnostmi existují silné podobnosti. Porucha ve „vyšším patře“ může způsobit funkční anomálii v biologických nutnostech; poslední jmenované pak lze často uvést do normality jen za předpokladu, že se opět dostane do chodu komunikace. Anorektici nejsou dobří partneři pro rozhovor ani v chtění, ani v možnostech. Jsou osamělí a v dialogu se neotevírají. Velice často také neříkají pravdu, co se týče jejich příjmu potravy a jejich celkového chování. Některé pacientky zamlčují svému okolí, že bezprostředně po jídle chodí na záchod a tam záměrně zvracejí. Jiné zase užívají hodně projímadel, o čemž okolí nic neví. Notorická nečestnost těchto nemocných stěžuje přístup k nim. Rozmluva mezi lidmi je spjata s požadavkem otevřenosti a pravdivosti. Podaří-li se toho v rozhovoru s pacientkou dosáhnout, byl učiněn důležitý krok k uzdravení.

 

Člověk může překonávat obtíže svým duchem nebo osobností. Je třeba se proto ptát, zda anorektičky nevykazují také „nedostatek ducha“. Skutečně mají malý zájem o kulturu, bližní, pokrok a svobodu. jsou zcela koncentrovány na „otázku výživy“ a na možný (a nebezpečný) přírůstek váhy. To není ani oduševnělost, ani bytí osobností. Proto se terapie musí snažit dohnat zanedbaný rozvoj ducha – což se Sheile McLeodové podařilo vlastní silou.

 

Ačkoli Sheila McLeodová zvládla své strádání sama, zůstala – stejně jako mnozí dnešní badatelé a terapeuti v oblasti anorexie – skeptická ohledně možnosti léčby této nemoci: „Závisí to zcela na tom, co je chápáno pod uzdravením. Pokud je zdravení definováno jako schopnost více či méně normálně fungovat, i když je to spojeno s určitou excentricitou, pak je mnoho anorektiček a bývalých anorektiček vyléčeno do té míry, do jaké se naučily žít se svým problémem, včetně nemoci samé. Možná ani nelze očekávat více. Anorexie má svůj bod krystalizace ve vztahu ženy k vlastnímu tělu, to znamená, že spočívá v postojích, které se vytvořily v životě již brzy a které se společenským tlakem neoslabují vůbec nebo jen velice málo. Tento vztah je stěžejní a vždy přítomný a domnívám se, že jen vzácně jej lze trvale změnit nějakou formou terapeutického zásahu. Takto viděno, je úplné uzdravení prakticky nemožné.“

I když se psychoterapeuti často staví k terapii anorexie zdrženlivě, přimlouváme se přece jen za to, aby terapie byla zkoušena znovu a znovu a s použitím nových metod. Neboť, jak v psychoterapii často zažíváme, vděčí „beznadějné případy“ za svou špatnou prognózu ne tak neschopnosti pacientů rozvíjet se, nýbrž omezenosti lékařů jednat a vciťovat se.