- Zdroj: Časopis Psychiatrie pro praxi 2001/4, www.prakticka-medicina.cz,
- MUDr. Hana Papežová, CSc., str. 177-8.
- Děkujeme redakci za udělení souhlasu k přepisu na naše stránky.
S narůstajícím výskytem poruch příjmu potravy (PPP) anorexia nervosa, bulimia nervosa i psychogenního přejídání jsou ve světě hledány nové, účinnější formy terapie. V této rychle se rozvíjející oblasti je důležité mít stále na paměti, že stejně jako se mění onemocnění samotné, mění se i naše přístupy k němu. Nové poznatky narůstají geometrickou řadou.
Nejlépe ze všech psychoterapeutických metod byla podrobená výzkumu účinnosti klasická kognitivně behaviorální terapie (KBT), která vede k vyléčení u bulimie v 40-60 %.
Novější formy KBT berou v úvahu motivační otázky a terapeutický vztah, interpersonální vztahy i emoční reakce na emoční ohrožení. Mohou znamenat vhodnější formy u pacientek s osobnostními problémy a atypickými rysy či "speciálními potřebami" (danými atypickým věkem, pohlavím, kulturně či váhově). Na KBT jsou založené svépomocné manuály nebo podporované svépomocné aktivity, které jsou často také účinné, ale jejich vliv na průběh onemocnění je také ještě předmětem výzkumu.
Kognitivně Analytická Terapie (CAT) je již 10 let používána jako terapeutický model v léčbě mentální anorexie a bulimie. Byla vytvořena Anthony Rylem (1990) kombinací kognitivně behaviorální terapie s pozorností věnovanou interpersonálním vztahům, především vztahu pacient - terapeut. Pro anorexii a bulimii ji adaptovali a zhodnotili její účinnost angličtí autoři Treasure a Ward. Na konferenci jejich spolupracovnice Claire Tanner demonstrovala, jak CAT především pomáhá porozumět vztahu terapeuta a klienta, jak se rozvíjí během terapie. Terapeut poukazuje na maladaptivní vztahové vzorce, které si pacientky s poruchami příjmu potravy utvořily. Používá dopisů, určených pacientce, ve kterých shrnuje a vysvětluje individuální vývoj problému s jídlem na základě předchozích terapeutických sezení. Nahlédnutí na aktuální vztahový rámec terapeutovi umožní konstruktivně přetvořit vztah s klientem a vést klienta k přijetí zodpovědného přístupu k léčbě. Terapeutické strategie, založené na modelu CAT, byly probrány během workshopu. Claire Tanner je školitelkou kognitivně analytického přístupu, supervizorka a psychoterapeutka. Je již sedm let odpovědná za supervizi a školení personálu na Specializované jednotce pro poruchy příjmu potravy v Maudsley a Bethelem Hospital v Londýně.
Další metodou používanou anglickými kolegy, která v tomto kontextu stojí za zmínku, je Dialektická behaviorální terapie (DBT). Wilson (1996) navrhnul, aby u bulimia nervosa s komorbidní poruchou osobnosti byla užita terapie používaná u chronicky suicidálních hraničních pacientů. Postup byl zaměřený na zlepšení ovládaní afektů u žen s psychogenním přejídáním a založen na předpokladu, že přejídání plní u těchto pacientek stejnou funkci jako sebepoškozování u hraničních pacientů, krátkodobou úlevu od nepříjemných, negativních afektů. Pacientky se učí, jak se zabavit, zvládat stres, regulovat emoce a zvládat interpersonální dovednosti. Tento přístup může být užitečný samozřejmě i pro bulimické pacientky bez poruch osobnosti.
V semináři konference I. Eisler představil nový přístup v péči o adolescentní pacientky a jejich rodiny. Intenzivní týdenní program sdružující několik rodin v rámci denního stacionáře je doplněn ambulantním sledováním a dalším jednodenním setkáním skupiny rodin. Předběžné údaje naznačují, že tato terapie je jednak účinná, jednak vnímána samotnými rodinami jako pozitivní léčebný přístup založený na spolupráci.
Motivační terapie - shoda cílů terapeuta a pacienta je základní podmínkou pro účinnou léčbu. U pacientek s PPP je však motiv návštěvy často dosti odlišný. Přichází k lékaři jen proto, aby vyhověly naléhavému přání své rodiny (přátel, školy, zaměstnavatele...), aby dokázaly, že obavy okolí jsou přehnané. Tyto "jiné" motivy, často spojené s ambivalentním postojem k terapii, jsou charakteristické pro oblast zneužívání psychotropních látek, závislostí. Primární úloha terapeuta spočívá v tomto případě v poskytnutí takových podmínek a informací, které napomohou "zdravému" posunu v motivaci pacienta a umožní vytvořit terapeutický vztah umožňující spolupráci. William R. Miller při práci s alkoholiky rozvinul přístup, který nazval "motivační pohovor". Je to primárně neinterpretativní, ateoretický přístup, založený na empirii a blízký "na klienta zaměřené" (Rogersovské) psychoterapii. Miller se svými spolupracovníky identifikoval základní faktory na straně terapeuta, které působí pozitivně motivačně.
Motivačně působí, když terapeut:
- pochopí a přijme význam, jaký má choroba pro pacienta
- vyjadřuje přijetí a potvrzení klienta
- zdůrazňuje promotivační prohlášení klienta a nikoli tvrzení antimotivační
- svými reakcemi vede klienta k vyjádření promotivačních myšlenek (včetně použití paradoxních technik, jako například "přestřelení")
- přizpůsobí terapeutický proces momentálnímu stupni motivace
- zdůrazňuje klientovu možnost svobodné volby
Naproti tomu negativně, antimotivačně působí terapeut, který:
- nadměrně konfrontuje
- podmiňuje přijetí klienta jeho "správným" rozhodnutím
- interpretuje či hraje roli "experta", který ví, co má klient dělat.
Motivační přístup vyjadřuje metafora: "terapie je víc tancem než zápasem". Motivační terapie (MT) je obvykle relativně krátkodobá (typicky 4 sezení) a v mnoha studiích opakovaně prokázala vysokou účinnost ve velice malých "dávkách". MT byla dosud použita v léčbě alkoholové závislosti, obezity, kuřáckého návyku, ale také v motivaci k pravidelnému cvičení či zdravé stravě. Jako součást terapie poruch příjmu potravy byla motivační terapie poprvé zařazena v Maudsley Hospital v Londýně a její používání se rychle rozšířilo do dalších specializovaných jednotek.
Závěrem lze říci, že s narůstající problematikou PPP se rozvíjejí i nové terapeutické metody, přístupy, které jsou většinou modifikací či adaptací přístupů již používaných. Záleží na tom, na jaké úrovni je pacient či klient schopen pracovat a co je pro něho nejefektivnější jak z hlediska symptomatiky, tak i zralosti osobnosti. Zralost osobnosti a adekvátní výběr přístupu i schopnost jej flexibilně měnit dle potřeby pacienta či klienta jsou důležitými faktory i ze strany terapeuta.