Zdroj: časopis REGENERACE č. 7, 1995, Ilona Manolevská.
Děkujeme redakci za laskavý souhlas k užití na našich stránkách.

Je známo, že bulimie trápí milióny lidí po celém světě, především ženy. Nevyhýbá se ani nejslavnějším – léta s ní bojují například herečka Jane Fondová, bojovala s ní princezna Diana či zpěvák Elton John. Psychiatrické kliniky celého světa jsou přeplněny bulimiky pojídajícími vysoké dávky uklidňujících léků. Procento vyléčení je velmi nízké.

Po zveřejnění výzvy „Kdo pomůže bulimikům?“ zavolal do redakce i rezolutní pán, jenž se odmítl představit. Sdělil nám, že nevzdělaní léčitelé nemají šanci vyléčit tak těžkou chorobu a máme se obrátit na skutečné odborníky, kvalifikované psychology a psychiatry. Nadiktoval nám i pár adres. Protože, jak stále zdůrazňujeme, nemáme možnost ověřovat schopnosti léčitelů, kteří se hlásí na různé výzvy, zveřejnili jsme i takto získané adresy psychologů, abychom později dostali „za uši“ od zástupce České psychoterapeutické společnosti, že jmenovaní byli zavaleni žádostmi našich nemocných čtenářů a co že jsme si to dovolili. A vůbec, jak to, že zveřejňujeme adresy léčitelů, kteří nemají klasické psychoterapeutické vzdělání a terapeutický výcvik, jsou to jen a jen šarlatáni poškozující zdraví svých nebohých obětí. Varoval nás i před graduovanými psychoterapeuty, kteří „léčí tak zvanou metodou minulých životů a podobnými nesmysly“. Jsou prý to nemocní lidé … Bohužel se nám zatím neozval žádný pacient vyléčený kvalifikovanými psychology a psychiatry. Jenom paní Zdena, kterou uzdravil léčitel Josef Rudolf z Červeného Kostelce.

Jídlo – váha – jídlo - váha

Dnes je paní Zdena krásná, štíhlá a šťastně se usmívá. Nikdo by nevěřil, že ještě před rokem byla na pokraji smrti. Přála si zemřít, protože nemohla vydržet své trápení – bulimii. Nemoc se objevila asi před osmi lety, ale celkem se s ní dalo žít. K velkému zhoršení došlo po porodu druhého dítěte, kdy bylo paní Zdeně pětadvacet let. „Byl to začarovaný kruh. Měla jsem pořád hrozný hlad, který mě uváděl do stresu. Tak jsem jedla a jedla, přesněji řečeno přejídala se obrovským množstvím jídla,“ vzpomíná dnes téměř s úsměvem. Stres se ale přejídáním ještě zvyšoval. „Cítila jsem k sobě nenávist za to, že se nedokážu ovládnout v jídle. Přibírala jsem i sedm kilo za týden. Pak pravidelně docházelo ke zhroucení a hladovce, dokud jsem zase něco nezhubla. Stále jsem ale hrozně trpěla hladem, takže se to za pár dnů opět zhouplo do přejídání. Tak to šlo pořád dokola, mé fyzické i psychické zdraví se zhoršovalo. Trápilo mě, že se nedokážu ovládnout, měla jsem výčitky svědomí, cítila jsem se k ničemu. Myslela jsem jen na jídlo, zmítala se mezi jídlem a váhou: jídlo – váha – jídlo – váha, nic jiného pro mě neexistovalo. Ani děti, ani manžel.“

Léčila se na interně i na psychiatrii. Pojídala prášky na uklidnění, ale k ničemu to nebylo. Jen ji začaly trápit další výčitky – kromě jídla se cpe i chemickými jedy, které ještě poškozují její chatrné zdraví. Psychiatr otevřeně řekl, že neví, co si s bulimií počít. Když bylo jasné, že uklidňující léky nepomáhají, začal ji učit autogenní trénink, aby si uměla navodit klid a představu, že se dokáže ovládnout a nepotřebuje tolik jíst. Nejdéle to vydržela dva týdny. Stačil malý problém a zase se přecpávala.

„Byla jsem u konce sil a začala vážně uvažovat o smrti jako o vykoupení ze svého trápení. Ano, přála jsem si zemřít, ani dvě malé děti mě nedržely nad vodou, nebyla jsem stejně schopná se o ně pořádně starat. Samozřejmě i s manželstvím to začalo vypadat všelijak, byla jsem prostě k ničemu. Rodiče na mne naléhali, abych to zkoušela dál – když nepomohla medicína, tak u léčitelů.“

Začalo objíždění různých léčitelů. Dostávala bylinky, tinktury, kroužili kolem ní rukama. Stálo to hodně peněz a výsledek zase žádný. Další stres – přestávala věřit, že jí vůbec někdo pomůže. „Až jsem se dozvěděla o panu Dubském ze Dvora Králové, který doporučuje nemocným léčivé kameny. Požádal o mou fotografii a poslal kamínky s návodem, jak je používat. Byly velice příjemné a brzy jsem cítila, že mě uklidňují.“

Když po dvou týdnech poslala kamínky k panu Dubskému na kontrolu, zjistil, že jsou úplně bez energie. Usoudil, že i paní Zdena je bez životní energie. Doporučil jí návštěvu u pana Rudolfa. „Přiznám se, že jsem k dalšímu léčiteli jela s nechutí. Jak už jsem řekla, nevěřila jsem, že mě někdo uzdraví. Ale jen jsem překročila práh jeho domu a krátce s ním pohovořila, začala jsem věřit, že mi pomůže.“

Josef Rudolf paní Zdenu prohlédl a zjistil, že je fyzicky zdravá, i trávení má kupodivu v pořádku. Jen duše potřebovala pomoc. Nabídl jí léčení hypnózou a reinkarnací, cestou do minulých životů. „Byla jsem vychovaná v materialistické, ateistické rodině, nikdy jsem nevěřila v boha, duši převtělování a podobné věci. Když mi pan Rudolf vysvětlil, o co půjde, byla jsem z toho zmatená. Dal mi dva týdny na rozmyšlenou. Rozhodla jsem se to zkusit. Nic jiného mi ostatně nezbývalo.“

Po dvou týdnech přijela, odhodlaná ke všemu. Pan Rudolf ji zmagnetizováním dodal pořádnou porci energie a začali s hypnózou. To, co poté prožila, úplně změnilo její život. Spolu s léčitelem vyhledali dva minulé životy, které ovlivnily současnou nemoc. „Byly to životy strašně kruté, bez lásky a dobrého slova. V prvním jsem byla malým chlapcem, asi osmiletým, tělesně postiženým, jak se říká mrzákem. Bylo to ve 14. století. Stále jsem trpěla hladem, házeli mi jen zbytky jídla, musela jsem i krást, abych hladem nezemřela. Můj život skončil ve stodole, kterou někdo zapálil. Kolem šlehaly plameny, volala jsem o pomoc, protože jsem se nedokázala sama dostat ven. Nikdo mi nepomohl. Nechtěli mě zachránit, byla jsem pro všechny přítěž. Nechali mě uhořet. Má duše se pak vznášela nad ohněm, viděla jsem se, jak umírám. Po smrti jsem se dostala do zvláštního prostoru, který jsem nedokázala určit. Bylo tam moc dobře, protože mě nějaká bytost hladila (mrzáčka nikdy nikdo nepohladil) a říkala – teď si odpočineš a pak se vrátíš dolů.“

Na druhý život se Zdena dívala z dětské postýlky. Byla synkem z anglické královské rodiny, nad nímž se skláněly nasupené obličeje, plné nenávisti. To dítě nás jednou připraví o moc! „Cítila jsem jejich nenávist, nejraději by mě v té postýlce rovnou uškrtili. Celá jsem se klepala strachem. Pak, o několik let později, bylo mi asi šestnáct, jsem stála na balkónku hradu a koukala dolů, kde upalovali nějakého člověka. Věděla jsem, že je to nespravedlivé, hrozné a měla bych to zastavit, ale lidé kolem mě mi to nedovolili. Pak jsem se v tom životě viděla ještě jednou, těsně před smrtí. Byla jsem odsunutá někam na vedlejší kolej, trápili mě hlady a těšili se, až zemřu.“

Pak došlo k zajímavému přesunu do současného života, což se při této terapii stává. Zdena byla zase malou holčičkou v kočárku, skláněli se nad ní rodiče – a ona si nebyla jistá, zda ji mají rádi. „Přitom jsem měla hezké dětství, rodiče na mě byli vždy hodní. Ale v té hypnóze jsem si najednou uvědomila, že jsem stále měla v podvědomí obavy, zda si nějakou lásku vůbec zasloužím. Přenášelo se to i na jídlo, které přede mne kladli na stůl. Je skutečně pro mě? Zasloužím si ho? Tak jsem se cpala a cpala, abych si udělal zásobu na dobu, až mi nikdo nic nedá, protože si to nezasloužím. Po probuzení z hypnózy ze mne všechno spadlo. To, co jsem zažila v minulých životech, bylo už hrozně dávno. Teď si mohu jídlo vzít kdykoliv, nemám se čeho bát. Od té doby se nepřejídám a cítím se skvěle.“

Po terapii Josefa Rudolfa se v životě paní Zdeny změnilo skoro všechno. „Kdybych tohoto léčitele nenašla, asi bych ještě nevím jak dlouho s bulimií marně bojovala, nebo bych už nebyla na světě. Uvědomuji si, jak blízko jsem byla smrti. Už přes rok jsem úplně zdravá a vím, že žiji proto, abych pomáhala ostatním lidem. Neumím sice léčit, ale mohu pomoci i tím, že se na druhého usměju, vyslechnu ho, hezky s ním promluvím. Našla jsem smysl života. V mém životě se všechno změnilo, možná si troufneme i na další dítě.“ Manžel paní Zdeny na mou otázku odpověděl stručně: „Mám novou ženu a jsem šťastný.“