Autor: Zdeněk Matějček
Publikace: Rodiče a děti, nakladatelství Avicenum 1986.

Tím se současně naznačuje, že když to nesní, nebude je mít maminka ráda. A to je už pořádný citový nátlak, ba co dím, vydírání - kdyby se to myslelo opravdu vážně. Naštěstí tomu tak nebývá. Dítě všechno nesní — a maminka je z toho nešťastná, ale má je ráda dál. Při večeři opakuje svou zaklínací, vydírací formuli znovu — a u snídaně zas — atd.

Dětským lékařům si rodiče nejčastěji stěžují, že dítě málo jí, zlobí s jídlem, nechce to a ono, je hubené, až mu žebra koukají atd. Lékař dítě vyšetří, probere s rodiči všechno, co by mohlo s nechutenstvím souviset — a když neobjeví nic závažného, pošle dítě i s rodiči k psychologovi. Tam začíná druhé kolo zápasu s nechutenstvím. Čím to, že kolem jídla je v rodinách tolik trápení?

Jídlo totiž není jen záležitost žaludku a ostatních trávících orgánů. Je to také věc dobrých a špatných návyků, vztahu dítěte k okolí —zkrátka je to také věc psychologie. A řekněme si hned, že hlavní psychologickou příčinou potíží s jídlem u dětí v našich rodinách je to, že jídlo jim není potřebou, ale prostředkem k získání přízně a pozornosti nebo i prostředkem k získání nadvlády v rodině. A to je ovšem chyba.

Nemusíme ani listovat v učebnicích psychologie, abychom pochopili, že přijímání potravy je jedním ze základních projevů života. Vidět, jak naše dítě se dobře a spokojeně živí, naplňuje člověka oním prastarým, hluboce vkořeněným pocitem, že je všechno v pořádku. Má se k životu — radost se podívat! Dodává nám to pocit rodičovského uspokojení, rodičovské úspěšnosti, radost z našeho stvořitelského díla. Proto také, když dítě nejí podle naší představy, naplňuje nás to pocitem neuspokojenosti, tísně, úzkosti. A protože s úzkostí se nedá dobře žít, mobilizujeme obranné síly proti takovému nepříjemnému pocitu. A jelikož osvědčenou obranou bývá útok, zaměříme se na dítě a podrobíme je nátlaku — tělesnému i duševnímu. Říká se tomu nucení do jídla.

K lékaři a psychologovi tedy chodíme, když dítě nejí podle naší představy. Lékař nejméně v 90% případů zjistí, že dítě jí dost a s chutí nebo aspoň uspokojivě vzhledem k své konstituci a svým potřebám, ale že to nestačí představám rodičů a babiček. Nestačí to naplnit jejich pocit úspěšného rodičovství. A tak tedy nucení dítěte do jídla je vlastně zápasem vychovatelů o vlastní uspokojení. No, a dítě to docela dobře a brzy pozná a dělá z jídla zásluhu a svůj nástroj nátlaku. Pozice se obrací a z utlačovaného se stává vykořisťovatel.

Za starých dob, dokud nebývaly plné stoly, nemívali rodiče tolik obtíží s dětským nechutenstvím. Také v dětských domovech jsou problémy s jídlem jen tehdy, když jsou děti skutečně nemocné. Děti tam mívají spíš nadváhu. V jídle je tam řád a pravidelnost — a rozhodně žádné citové vydírání.

Chyba tedy nebývá v dětech, ale v rodičích, zvláště v těch příliš úzkostných. Ti příliš dbají na to, aby dítě nemělo nikdy hlad, aby dobře rostlo a přibývalo — a obvykle to přeženou. Pamatujme, že jídlo má být pro dítě potřebou a ne zásluhou nebo milostí prokazovanou rodičům. Znám tříletého kloučka — je zdravý, bystrý, kluk jak jiskra. Ale celá rodina ho láká k obědu. Po delším prošení projeví ochotu něco sníst. Ale jen si něco uždíbne, utíká pryč. Maminka ho honí, otec se zlobí, pak všichni naladí opět smířlivý tón, jen aby chlapeček „něco do sebe dostal". „S jídlem je to u nás k zoufání," povzdechne si matka, ale přitom si vůbec neuvědomuje, že její Kája vlastně ještě nikdy neměl hlad.

Psychologie přijímání potravy, to je mezi jiným i psychologie správných návyků při jídle. V každé zemi, v každé kultuře platí určité zvyklosti, jak se lidé mají u stolu chovat. U dětí, které špatně jedí, a u jejich rodičů narážíme však často na překvapivý nedostatek v této oblasti. Rodiče soudí, že nezáleží na tom, jak to dítě do sebe dostane, jen když to do sebe dostane. Dítě pak jí jen to, co mu zvlášť chutná, vymáhá si to, vybere z talíře to nejlepší a ostatní odstrčí. A když už to nejlepší vybralo ze svého talíře, začne to vybírat z talíře babičky, která mu ochotně přihrává. „Když to má přece tak rád." A když mu oběd nechutná, je tu vždycky keksíček, sušenka, bonbónek, čokoládka, která doplní potřebné jouly. Jak se pak má naučit, že se má jíst všechno a s chutí a ještě navíc pěkně?

Aby dítě pěkně jedlo, bylo při chuti, nemá toho dostat na talíř příliš mnoho! Však znáte tu zhoubnou taktiku: maminka toho dítěti naloží a pak je krmí horem dolem — a ještě lžičku za babičku, za dědečka, za kočičku. Má-li být jídlo potřebou, pak tato potřeba vznikne jedině tehdy, když má dítě aspoň trochu hlad. A nevadí, je-li hlad i trochu citelnější. Jestliže potřeba nevznikne, pak veškeré její uspokojování není k ničemu a naopak budí spíš odpor. Jíst přes moc, to nutně budí v dítěti obranné tendence, takže hledá únik z nemilé situace. A je-li příliš velká kupa jídla na talíři, budí to strach a odpor ještě než vůbec zvedlo první lžičku. Proto raději méně a přidat — než dát hodně a nechávat nedojedeno!

Kolik toho má dítě sníst, to nám musí ukázat ono samo. A my se v tom máme řídit jeho potřebou a ne naší představou. Rozdíly ve spotřebě potravy a jejím zužitkování jsou totiž mezi dětmi velké, větší než si rodiče zpravidla uvědomují, jsou velcí a malí jedlíci, jsou děti, které raději sladké než maso, a jsou děti, které to rádi právě naopak. A ještě něco: děti mají jemné sliznice a snadno se spálí. Dospělí mají sliznice už otupělé a potřebují jídlo teplejší. Proto pozor, raději dát dětem chladnější polévku, čaj, kakao než to před nimi míchat, foukat, chladit. A ještě poslední radu: chutně upravené jídlo vzbuzuje větší apetit nejen u dospělých, ale i u dětí!