Děkujeme za souhlas k přepisu na naše stránky

Umřít hlady se dá nejen v chudé Africe, ale i v nejvyspělejších zemích. Moderní kostlivci a otesánci jsou paradoxem současného světa. Paradoxem, který se vylíhl z přebytku, z reklam a z pokřivené komunikace. Vztah člověka k jídlu onemocněl. Třem pacientům trpícím poruchou příjmu potravy jsem slíbila, že neprozradím jejich totožnost. Proto si sami vybrali jména pro naše setkání.

Anorektička Ida (20)
Sedí v kavárně proti mně a srká vodu. Ruce, nohy - kostlivé hůlky potažené kůží. Ač se bráním, neodbytně se mi v duchu vyjevují obrázky z dokumentu o Osvětimi. Ida je pacientka pouze potenciální, neléčí se, přestože je nejvyšší čas. "Jsem v pohodě. Studuji, cvičím, všechno zvládám." Její monolog přesně odpovídá obrazu nemoci. Anorektičky předstírají, že jsou zcela bez potíží. Jsou na sebe pyšné, snaží se vzbudit dojem dokonalých, úspěšných mladých žen. Extrémní vychrtlost si pletou se zdravou štíhlostí. Touží po vzhledu špičkových modelek a málokdy si uvědomí, že je s mnohými z nich spojuje nemoc: mentální anorexie. Představa, že by přibraly jediné deko, je rozhodí často víc než pomyšlení na smrt, která je tak blízko. Potvrzuje to i studie univerzity v Heidelbergu, kde sledovali během 21 let velkou skupinu anorektiček. Zemřelo jich 16 procent. Jedinou cestou k záchraně je zvýšení váhy pod lékařským dohledem a psychoterapie. Jenomže to Ida slyšet nechce. "Takhle bych teda nikdy nemohla vypadat," komentuje dámu o dva stolky dál. Váhu té ženy odhaduji na 70 kilo, což je o 30 víc než má při 175 centimetrech Ida. Mezi řádky jejího vyprávění o vlastním dokonalém světě čtu sdělení: Vlastní tělo je nepřítelem, jídlo škodlivým vetřelcem. Při životě ji udržují vitamínové tablety, tu a tam kousek ovoce, nízkotučný jogurt, zelenina. Teprve po delším povídání se tahle vysokoškolačka se vzhledem třináctiletého vyzáblého kluka otevře a přiznává, jak mučivé je zvracení i dvacetkrát za jediný den - po každém soustu až do úplného vyčerpání. Žije vlastně pouze ze zbytků, které se jí vyzvracet nepodaří, a tak uvíznou v útrobách. Projímadla mají zařídit, aby to nebylo nadlouho. Přestala menstruovat, padají jí vlasy, drolí se zuby, špatně hojí poranění, vynechávají ledviny. Svěřuje se, jak o ni nestojí kluci. Odpovědí na otázky Chceš mít někdy děti? Víš, že můžeš umřít? je sklopená hlava a mlčení...

Otesánek Harry (42)
Z mých učitelů angličtiny byl Harry nejlepší. Inteligentní Američan s báječným smyslem pro humor, obvodem pasu blížícím se dvěma metrům a naprostým odporem k pohybu. Nezřízeně miluje jídlo, dokáže spořádat neuvěřitelné množství hranolek, zmrzliny či koláčků. Všichni ho rádi přijímají za kamaráda, ale při představě Harryho jako sexuálního partnera se každá holka otřese. Ty hory špeku jsou přece jen nepřekonatelnou překážkou, i když by jinak byl laskavý a chytrý Harry přímo ideálním mužem. "Vzdal jsem to. Skončím jako tlustý starý mládenec obklopený knihami, chipsy a čokoládou." Patří Harry mezi pacienty? Ačkoli odmítá navštívit specializované pracoviště zabývající se poruchami příjmu potravy, je pacientem hned několika odborníků. Vysoký tlak, problémy s dýcháním, poruchy srdeční činnosti, ortopedické potíže. To jsou důsledky nemoci zvané manická obezita, maniakální otylost nebo chorobné přejídání.

Bulimička Ema (37)
Setkáváme se v klubu pro snižování nadváhy. Ema převlíká cvičením propocené tričko a vypráví: "Ano, mám bulimii. Až tady jsem se naučila s ní vyrovnat. Nezvládala jsem šílené záchvaty vlčího hladu, kdy jsem ve dvě v noci vyluxovala ledničku a vzápětí všechno vyhodila do záchodu, ani nesmyslné chvilkové diety. Pak mi konečně došlo, že sama na to nestačím a přihlásila se do kurzu. Pochopila jsem tu, že nejde jen o hubnutí. Dřív jsem stereotyp řešila jídlem. Po rozvodu mi čokoláda nahrazovala manžela a buchty zajímavou práci." Emě se podařilo během půl roku nejen zhubnout o devět kilo, ale také změnit životní styl. "Ne, nebylo to mávnutí kouzelného proutku, ale pořádná dřina. Kolikrát jsem brečela hlady. Teď se však cítím jako nový člověk. Přesto vím, že to může přijít znovu. Bulimie se podobá závislosti na alkoholu nebo drogách. Ale drží mě vědomí, že se mám kam vrátit pro pomoc. Navíc se mi zlepšilo zdraví. Vymizely bolesti zad i deprese."

Co radí odborníci?
"Cílem terapie PPP je oslabit základní příznaky (změnit jídelní chování pacientů, snížit strach z tloušťky a z jídla, zvýšit tělesnou hmotnost vyhublých pacientů, oslabit jejich zaujatost štíhlostí a jídlem. Změnit pacientův postoj k sobě (oslabit pocit selhání, posilovat vědomí, že může žít v souladu se svým tělem apod.) Těmto cílům odpovídá vstřícný, nedramatický a partnerský terapeutický vztah, ve kterém pacient hraje aktivní roli," píše v knize Poruchy příjmu potravy PhDr. František D. Krch, přední odborník zabývající se touto problematikou. Zde je třeba podtrhnout, že návštěva lékaře, odborného pracoviště je opravdu nezbytná. Týká se to především mentální anorexie, kdy jde opravdu o život. Bulimičky narozdíl od anorektiček často dobře reagují na svépomocné formy léčby, například v rámci skupinové terapie. Psycholožka Zdeňka Sládečková, zakladatelka Klubu Diana pro snižování nadváhy, o tomto typu terapie říká: "V rozvoji poruch příjmu potravy hraje vždy dominující roli psychika. Proto je pro jejich léčbu výchozím bodem psychologická práce. Ta má posilovat podlomené vnitřní síly, čelit dané poruše a nekonstruktivním způsobům řešení jako je zvracení, projímadla anebo drastické hladovky. S velkým úspěchem se setkává skupinová terapie, kdy lidé se stejným problémem nabírají síly pro jeho postupné odstraňování vzájemnou posilou s odbornou dopomocí." Princip je podobný jako u známých sdružení Anonymních alkoholiků na celém světě. "Při skupinových setkáních vnímají účastníci kolektivní podporu a sounáležitost. Také jistou pozitivní rivalitu v tom, jaké budou jejich osobní úspěchy. Vidí i krizové momenty a občasná selhání u sebe i druhých a navzájem si dodávají sílu k jejich překonání." Proč ještě je skupinová terapie tak úspěšná? "Skupinové jednání má vždy svou mocnou sugestivní sílu, která pomáhá všem členům jednat vhodným stylem. Posiluje je a ulehčuje jim. Tak je dlouhodobě udržována motivace. Ve skupině stejně postižených se nikdo necítí méněcenným ani tolik nepociťuje vinu při selhání. Každý tu opět začne věřit ve vlastní síly i ve svou lidskou hodnotu. Tato skutečnost je na skupinové psychoterapii asi to nejcennější," říká doktorka Sládečková.