Autorka: Libuše Boháčková, webové stránky: http://www.fitnet.cz

Děkujeme za laskavý souhlas k přepisu.

Kam patří obezita? A kdy se jedná o poruchu příjmu potravy?

 

Se zvyšujícím se množstvím zásobního tuku mizí charakteristické tvary ženského i mužského těla, ztrácí se typické proporce jeho jednotlivých částí, dochází ke ztrátě obratnosti a tím se pohyby stávají nemotorné až směšné. Obézní lidé se snadněji unaví, snižuje se jejich pracovní výkonnost, stávají se náchylnější ke vzniku řady onemocnění, pro většinu platí, že klesá i jejich sexuální přitažlivost, stávají se častěji terčem výsměchu a pohrdání svého okolí. Tyto negativní důsledky nadměrného nahromadění podkožního ruku si většina otylých intenzivně uvědomuje a snaží se tento nepříznivý dopad snížit. Snaha zabránit vzniku obezity, udržet co největší část života pěknou, pevnou, souměrnou postavu se zvýrazňuje především v posledních letech. Nezvratné poznatky o negativním vlivu nadměrných zásob tuku na zdravotní stav jen urychlily trend směřující k posunu ideálního tvaru těla spíše směrem k výrazné štíhlosti až hubenosti. Tento jev je zvláště patrný u ženské populace. Časopisy, filmy a televize představují modelky, herečky, baletky a sportovkyně, jejichž do jisté míry atypický (téměř anorektický) tvar těla se stal vzorem pro širokou populaci a vyvolává intenzivní, mnohdy až hysterickou, snahu o dosažení porovnatelného vzhledu.

Pro převážnou část populace je však dosažení vzorové postavy nerealistický a neuskutečnitelný cíl. I v této oblasti platí všeobecně známá Gaussova křivka. Vyjadřuje skutečnost, že v jakékoli oblasti je vždy nejčastější výskyt průměrných vlastností či výkonů, krajních extrémů pak dosahuje pouze malé procento daného vzorku.

 

Většina z těch, kteří jsou na zákonitém průměru, je se svojí situací spokojena a veškerou volnou energie investují v oblasti dosahování pracovních a osobních cílů. Mnohé ženy, které jsou z hlediska tvaru těla naprosto normální až nadprůměrné (tj. mají velmi pěknou postavu), si však v konfrontaci s absolutní špičkou (herečkami, modelkami, sportovkyněmi) vytvoří zkreslenou představu a následkem toho samy sebe vnímají jako osoby škaredé, nevzhledné, neforemné a obézní. Cennou životní energii pak vyplýtvají v marném úsilí dosáhnout vzhledu, který je extrémní a mnohdy doslova nezdravý (za vzor zde mohou sloužit mezomorfní či endomorfní dívky, snažící se snížit svoji hmotnost na úroveň, jíž se proslavila bájná ektomorfní modelka Twiggy).

Slovníček Anabell:

Rozlišujeme tři základní tělesné typy (tzv. somatotypy) - endomorfní, ektomorfní a mezomorfní.
Endomorfní typ je charakterizován zejména širokými boky, kulatou tváří a sklonem k snadnému ukládání tuku.
Ektomorfní typ se vyznačuje zejména drobnou kostrou, dlouhými a hubenými končetinami, plochým hrudníkem, úzkými rameny a svaly s minimem podkožního tuku.
Posledním tělesným typem je tzv. mezomorf. Mezomorfní typ má pěknou, přirozeně svalnatou postavu (atletickou), široká ramena a úzké boky, mohutný hrudník a velkou sílu.
Nikdo z nás není čistokrevným prototypem některého ze zmiňovaných somatotypů, ale vždy máme k nějakému typu nejblíže.

 

Nejčastěji používaný prostředek k dosažení snížení hmotnosti je dieta - tedy omezení příjmu potravy. Tendence podobat se vzorům je tak silná, že dnes v řadě zemí omezuje příjem energie velká část ženské populace. Podle Dobbinse například v USA drží dietu až 80 % dívek ve věku 10 - 11 let. Tento údaj by měl vést všechny rodiče k vážnému zamyšlení. Nepřiměřené zabývání se otázkami příjmu a výdeje energie ve snaze dosáhnout obecně přijímaných vzorů krásy těla dalo podklad pro vznik nové skupiny nemocí, označované jako poruchy příjmu potravy.

Tyto nemoci se nejprve rozvinuly mezi umělkyněmi a sportovkyněmi, u nichž je nízká hmotnost a nízký podíl tukových zásob faktorem, ovlivňujícím výsledný sportovní či umělecký výkon - tedy u baletek, sportovních a moderních gymnastek, krasobruslařek, běžkyň na dlouhé tratě apod. Posilování bylo dlouho výhradně mužským sportem a bylo veřejností spojováno spíše s představou zvyšování svalových objemů. Teprve prudký rozvoj posilování žen v osmdesátých letech prokázal nade vše jasně, že cvičení se zátěžemi vede k dlouhodobému snižování hmotnosti a především k radikálnímu poklesu množství zásobního tuku. Toto zjištění přivedlo do posiloven a fit center tisíce žen toužících dosáhnout konkrétní - a mnohdy naprosto nerealistické - cíle v oblasti změn tvaru těla a s nimi i problémy s poruchami příjmu potravy.

 

Poruchy příjmu potravy se dělí do tří základních kategorií:

1.Nutkavé přejídání (compulsive overeating)
Lidé, kteří trpí touto formou poruchy, nejsou schopni kontrolovat svůj příjem potravy, pokračují v něm i v situaci, kdy necítí skutečnou potřebu jídla a to i proti své vůli. Svoje chování následně odsuzují a trápí se výčitkami. Jakmile se však naskytne nová příležitost k neomezené spotřebě potravy, nereálný vzor přístupu ke stravování zopakují.

 

2. Mentální bulimie (bulimia nervosa)
Při tomto onemocnění je fáze mnohdy až extrémního přejídání následována snahou o korekci předchozího jednání formou očištění organismu od přijaté stravy jejím úmyslným vyzvracením, vypuzením pomocí projímadel či diuretik, následným omezováním příjmu, postěním se, nadměrně intenzivním cvičením či kombinací těchto postupů.

 

3. Mentální anorexie (anorexia nervosa)
Je charakterizována chorobně zkreslenou představou o vlastním vzhledu a touhou po dosažení maximální štíhlosti. Takto nemocní lidé (většinou ženy) se domnívají, že jsou příliš tlustí i v situaci, kdy jsou prokazatelně hubení až podvyživení a snaží se proto i přes odpor svého okolí o další snížení hmotnosti různými metodami, například dietou či nadměrně dlouhým a intenzivním cvičením. Pokud tato nemoc není odborně léčena (obvykle psychiatrem), může skončit až smrtí dané osoby.

Je nutné zdůraznit skutečnost, že poruchy příjmu potravy jsou projevem nemoci, a to nemoci velmi nebezpečné až život ohrožující. Okolí nemocného má tendenci dlouho projevy onemocnění přehlížet a sami nemocní o pomoc většinou požádají, až je choroba plně rozvinutá a těžko zvládnutelná. V této oblasti se nabízí srovnání s alkoholismem. I ten byl dlouhá léta považován spíše za projev nedostatku vůle a sebeovládání než za skutečnou nemoc. Lidé postiženého spíše nabádali k "slušnému chování" či jej odsuzovali, namísto toho, aby vytvářeli podmínky k jeho důslednému a soustavnému léčení.

 

Porucha příjmu potravy není nemocí, která si vybírá jen určitý okruh lidí. Jejími oběťmi se stávají lidé z různých oblastí života a nevyhýbá se ani slavným filmovým hvězdám. Ve své knize "New workout & weight loss program", která vyšla v New Yorku v roce 1986 popisuje známá americká herečka Jane Fondová své zážitky z dob, kdy trpěla bulimií takto: " Poprvé jsem se seznámila s možností najíst se po chuti a poté jídlo vyzvracet na gymnáziu. Když mi o tom moje spolužačka vyprávěla, hned mě napadlo: "Aha! Tady je cesta, jak jíst koláč a přitom jej nesníst". Mohly jsme se nacpat do sytosti a přitom nenést následky. Dávalo nám to falešný pocit, že můžeme plně kontrolovat svůj vzhled, udržovat stálou hmotnost. Téměř jsme si nevšimly skutečnosti, že čím více jídla zvracíme, tím více potřebujeme následně jíst. Neuvědomovaly jsme si, že si hrajeme s něčím, co nás může zničit. Pro některé moje spolužačky se tento cyklus přejídání a následného zbavení se obsahu žaludku stal osudným, stal se začátkem děsné závislosti, která podkopávala jejich životy celá následná desetiletí, závislosti stejně nebezpečné, jakou je závislost na alkoholu či drogách a stejně nesnadno odstranitelné".

Případy výskytu poruch příjmu potravy mezi sportovkyněmi popsala řada lékařských výzkumů. Rosen a Hough vyšetřovali v roce 1989 celkem 42 gymnastek ve věku 17 až 22 let. Výzkum prokázal, že všechny drží nějakou dietu, 26 sledovaných mělo prokazatelně rozvinutou některou z patogenních forem příjmu potravy. Výrazný vliv na rozvoj nemoci mělo chování trenérů. U 21 z 28 sportovkyň, kterým jejich trenér řekl, že mají nadměrnou hmotnost, se následně vyvinula některá forma patogenního chování v oblasti příjmu potravy. Ve studii Dummera bylo sledováno 487 plavkyň ve věku 9 - 18 let. Přestože nebyly trenéry nuceny ke snižování hmotnosti, drželo dietu 60 % dívek, jejichž hmotnost byla odpovídající věku a výšce a dokonce i 17 % dívek s hmotností, která byla lékaři označena za podprůměrnou.

 

Poruchy příjmu potravy se do jisté míry projevovaly v různých etapách historie člověka. Známé jsou již v období starého Říma, kdy dokonce existovaly speciální místnosti - vomitoria - v nichž se účastníci hostin zbavovali obsahu svých žaludků, aby mohli pokračovat v hodování. Tehdy však nehrozil epidemický rozvoj této nemoci a nebylo nutné se tímto problémem zabývat. Dnes se však situace rychle mění a poruchy příjmu potravy začínají ohrožovat stále širší okruh lidí.

Je to způsobeno následujícími faktory:

• je dostupné stále větší množství vysoce energeticky bohatých potravin (nanukové dorty, zmrzliny, zákusky, nápoje jako pivo či coca cola)
• prudce se zrychluje trend, zvýrazňující sedavý charakter většiny zaměstnání i činností ve volném čase (dopravní prostředky, počítače, televize, video, satelitní programy)
• stále více se zdůrazňuje mladistvý, štíhlý a sportovní vzhled jako obecná norma, šířená televizí a filmy

 

Léčení poruch příjmu potravy není snadnou záležitostí. Vznik onemocnění nebyl ještě plně pochopen. Je jisté, že zde hraje roli celá řada faktorů jako jsou temperament, somatotyp, pracovní prostředí, rodina, sklony k depresivnímu chování, hladina některých působků v organismu apod. Vždy je však nutné si uvědomit, že jde o nemoc. Mnozí lidé, kteří touto nemocí trpí, mají pocity provinění a zahanbení, které jim brání v rozhodnutí hledat lékařskou pomoc. Těmto lidem je nutné jednoznačně říci: "Není to vaše chyba. Trpíte prostě onemocněním, jehož kontrola je mimo vaše síly. Řešením zde není silná vůle, ale nalezení odborné pomoci. Nejste sami. Stejnými potížemi trpěly a trpí stovky a tisíce dalších lidí. Spolupráce s nimi vám pomůže najít cestu ke zdraví".

 

POUŽITÁ LITERATURA:
FAIRBURN, CH.: Overcoming binge eating. London, The Guilford Press, 1995.
FONDA, J.: New workout & weight loss program. New York, 1986.
GORDON, R.A.: Anorexia and Bulimia. Anatomy of a social epidemic. Cambridge, Basil Blackwell, 1990.
JOHNSTON, J.E.: Appearance obsession. Deerfield Beach, Health Communications, Inc., 1994
McARDLE, W.D., KATCH, F.I., KATCH, V.L.: Exercise physiology. Energy, nutrition and human performance. Baltimore, Williams and Williams, 1996.
PHILLIPS, E.: The physiological and psychological effects of a weight training program on female adolescent anorexia nervosa sufferers. In.: Sport health (Cambera, Aust.) 1988, 6-9, str 11-12