Autorka: PhDr. Tamara Hrachovinová.

Zdroj: Časopis Psychiatrie pro praxi 2002/1, www.prakticka-medicina.cz, str. 25-28

Děkujeme redakci za udělení souhlasu k přepisu na naše stránky.

Samostatnou kapitolu problematiky poruch příjmu potravy tvoří komorbidita poruchy příjmu potravy a diabetu 1. typu. Diabetes mellitus je skupinou chronických, etiopatogeneticky heterogenních onemocnění, jejichž základním rysem je hyperglykémie a je provázen komplexní poruchou metabolismu cukrů, tuků a bílkovin. Na podkladě této poruchy se postupně rozvíjejí dlouhodobé cévní komplikace, pro diabetes specifické (retinopatie, nefropatie, polyneuropatie) nebo nespecifické (urychlená ateroskróza). Dieta patří k základním léčebným prostředkům v léčbě diabetu, jejíž dodržování patří jen zdánlivě k těm nejjednodušším léčebným prostředkům, neboť v praxi je často pro nemocné obtížnější než užívání léků či aplikace inzulinu. Řada nemocných žije s pocitem neustálého omezování a to bez viditelné "odměny".

Od diabetika očekáváme, že:

• bude vést velmi pravidelný život
• nebude ponocovat a ráno si nebude přispávat
• bude jíst předepsanou dietu v pravidelných intervalech
• omezí či vynechá řadu oblíbených jídel
• nebude kouřit
• radikálně omezí konzumaci alkoholu
• bude pravidelně cvičit
• bude si kontrolovat váhu
• bude si píchat několikrát denně inzulín (nebo bude užívat léky
• bude si testovat hladinu cukru v krvi a moči.

Jídlo, konkrétně, co mám jíst a co raději nejíst, kdy bych měl/a jíst a kolik toho mohu sníst se stává zásadní otázkou. Léčba diabetu 1. typu zahrnuje konstantní monitorování příjmu potravy. Tato nadměrná pozornost věnovaná jídlu a hmotnosti jak zdravotníků, tak i samotných nemocných může být rizikovým faktorem pro rozvoj závažných jídelních problémů až poruch příjmu potravy.

Na počátku osmdesátých let se objevují první kazuistické práce, které upozorňují na závažné jídelní problémy u pacientů s diabetem, onemocněním jehož léčebný režim je těsně spjat s dodržováním určitých zásad, týkajících se množství, skladby jídla a jeho rozvržení v čase. Kromě toho je dobrá metabolická kompenzace diabetu (dobrá hodnota glykémií), která je nezbytná pro snížení rizika rozvoje pozdních komplikací nemoci, nezřídka spojena s přírůstkem váhy. Svoji roli při rozvoji záchvatovitého přejídání může sehrát i hlad spojený s hypoglykémií a v některých případech i výrazná ztráta hmotnosti při diagnóze diabetu, která se může stát pro nemocnou cílovou hmotností, ke které se chce za každou cenu znovu propracovat.

Dietní omezení jsou řadou autorů považována za jeden z nejvýznamnějších rizikových faktorů pro rozvoj poruch příjmu potravy. V některých případech zjišťujeme jako spouštěč jídelní poruchy somatické onemocnění, kdy změna dosavadního navyklého způsobu stravování je ze zdravotní indikace a následkem je pokles hmotnosti. V případě diabetu patří jídlo, tělesná hmotnost a dietní omezení mezi ústřední témata léčby a zásadním způsobem ovlivňují kvalitu života nemocného. Jak uvádí Szmukler a Russell (1983): "Jen zřídka, pokud vůbec kdy, se setkáváme s tím, aby jedna nemoc tak sloužila nemoci druhé".

Pro rozvoj poruchy příjmu potravy v souvislosti s diabetem je patrně riskantní nejenom samotné chronické onemocnění s důrazem na jídelní režim, ale i opakující se výzvy ke kontrole tělesné hmotnosti, resp. jejímu snížení a k restriktivním dietním omezením. V nežádoucím směru působí i časté kolísání váhy a pokušení využívat manipulace s inzulínem ke snížení tělesné hmotnosti. Manipulace s inzulínem mohou probíhat a naše klinické zkušenosti plně potvrzují zahraniční literární údaje, jako je snižování denních dávek inzulinu redukcí počtu jednotek v jedné dávce či více dávkách či úplným vynecháním některé dávky inzulinu. Klinická praxe ukazuje, že nejčastěji se takto děje po konzumaci velkého množství jídla spojené se ztrátou kontroly.

Výsledky různých studií sledujících výskyt poruch příjmu potravy u diabetiků se liší stejně tak jako názory některých odborníků na tuto oblast. Odpovědi na nejčastější otázku, zda je vyšší incidence poruch příjmu potravy mezi diabetičkami než mezi normální populací, jsou velmi rozdílné. Některé studie shledaly vyšší incidenci PPP u diabetiček než v normální populaci, jiné nikoliv.

Podle některých studií jsou poruchami příjmu potravy a dalšími psychickými problémy (nízké sebevědomí, úzkost, dysthymie) ohroženy především ty dospívající diabetičky, které mají sklon k obezitě.

Český výzkum

V prvním rozsáhlejším českém výzkumu bylo vyšetřeno 340 mladých žen, z toho bylo 119 diabetiček 1. typu, 85 pacientek léčených pro poruchu příjmu potravy a 136 zdravých žen. Zjistili jsme, že záchvaty přejídání (s různou četností výskytu) udává v naší skupině celkem 43 diabetiček (37 %), z toho 15 diabetiček, tj. 12,7 % s vysokou četností minimálně jednou týdně a šest diabetiček (5 %) přiznává záchvaty přejídání s nejvyšší sledovanou frekvencí výskytu, tj. více než 1x týdně. Rovněž šest diabetiček (5 %) uvedlo občasné úmyslně navozené zvracení. Z nich tři diabetičky (2,5%) udávají úmyslně navozené zvracení velmi často, s frekvencí větší než 1x týdně. Pokud jde o jiné kompenzační techniky, výsledky spějí k závěru, že mezi diabetičkami je užívání nejrůznějších léků s cílem snížení hmotnosti častější než jiné metody kontroly hmotnosti, zejména než purgativní metody. Mezi diabetičkami bylo 17 respondentek (14,4 %), které udávaly užívání léků na zhubnutí s různou frekvencí užívání. To je velmi vysoké číslo, které svědčí o nespokojenosti s vlastním tělem a snahou snížit hmotnost nežádoucím, v mnoha případech rizikovým způsobem. Toto procento je vyšší než u skupiny pacientek léčených pro PPP, kde to bylo pouze 10 % žen.

U dospívajících žen s diabetem, kdy léčebný režim zdůrazňuje permanentní a intenzivní dodržování doby jídla a jeho skladby (více než je v populaci běžné), sledování hmotnosti a kontrolu glykémií, mohou tyto okolnosti spolu s faktory individuálně psychologickými, rodinnými a sociokulturními zvyšovat pravděpodobnost výskytu narušených jídelních zvyklostí, subklinických a klinických forem poruch příjmu potravy. Nejčastějším způsobem, jakým se diabetičky 1. typu snaží vyhnout váhovému přírůstku či snížit tělesnou hmotnost, je manipulace s inzulínem. Tyto praktiky jsou vysoce rizikové a zvyšují pravděpodobnost výskytu pozdních komplikací diabetu, zejména výskyt diabetické retinopatie.