Časopis: Fitstyl 1998, www.fitstyl.cz. Napsala: Megan McMorrisová.

Děkujeme redakci za laskavé udělení souhlasu k přepisu na naše stránky.

Kdysi to bylo tak jednoduché… Už není! Jídlo se stalo morální, kulturní, rodovou záležitostí, která nemá s plněním žaludku nic společného. Jak k tomu došlo a co o vás vypovídá výběr toho, co jíte?

Většina zvířat jí prostě proto, aby přežila. Vzhledem k tomu, že člověk je v potravinovém řetězci poměrně vysoko, měli jsme oproti průměrným živočichům vždy poněkud složitější vztah k tomu, co jíme. Jistě, o jídlo se staráme hlavně, když máme hlad, ale máme tendenci zajímat se o ně i z jiných příčin, zejména když vyhledáváme určitou specifickou chuť, konzistenci nebo druh jídla. Je sice možné, že některé tyto tužby jsou biologicky podmíněné (tělo si samo říká o něco, čeho má ve stravě málo), ale nejčastěji jsou naše pocity hladu podmíněny psychologicky nebo sociálně. „Naše jídelní zvyky jsou sociálně získané, člověk odmítá jíst, když má hlad, a jí, když hlad nemá,“ upozorňuje B. Habrová, správce Schlessingegrovy knihovny specializované na sociální historii žen na Radcliffe College v Cambridge v Massachusetts. „To, co jíme, začíná být natolik svázané s kulturou, že už to možná ani není biologické. Lidé se zbláznili do výživy.“

Je snadné zjistit, proč jsme jídlem tak posedlí. Podle Mylse Badera, autora knihy 4001 faktů o jídle vydané v roce 1993, se v USA utratí ročně (před pěti lety!) asi 600 milionů dolarů za reklamu na „junk food“ – skupinu pokrmů, pro kterou čeština nemá ještě správný výraz: jedná se o potraviny strojově připravené, zabalené, výživově ale poněkud méně cenné (hamburgery, různé tyčinky, sušenky, bonbony…). Když vezmeme v úvahu takovou společenskou atmosféru, nikoho nepřekvapí, že jediná lidská touha, o které se mluví, je touha po čokoládové tyčince, říká dr. Marcia Levin Pelchatová, expertka na výběr potravin v Monellově Chemical Senes Center ve Philadelphii. „Média nás bombardují obrázky všech jídel, jaké si jen umíme představit: přesnídávkami, hotovými jídly, specialitami pro labužníky, zdravou výživou i něčím na zub,“ říká Sharlene Hesse – Biberová, docentka sociologie na Boston College, ve své knize Jsem dostatečné štíhlá?. „Zároveň na ženy útočí spousta informací o tom, jak si udržet štíhlou linii. Konflikt mezi fotografiemi vyjadřujícími potěšení z jídla a čím dál štíhlejšími tělesnými vzory způsobují, že náš vztah k jídlu obsahuje napětí a je rozporuplný.“

Žena, jakmile vyjde z domu, může mít pocit, že její figuru okukuje spousta lidí, od stárnoucích seladonů po „tukovou policii“ – to jest skupinu samozvanců, kteří vám nabízejí vše možné k tomu, abyste „vypadala lépe“ (dokonce i tehdy, když jejich vlastní fyzická schránka má k dokonalosti daleko). Během minulé dekády se naše zdravotní uvědomění vyšplhalo někam do stratosféry, což nám ale paradoxně přineslo spoustu nových ještě neřešených problémů. Nyní, když se rozšířily možnosti volby jídel, stoupl i pocit našeho provinění. Téměř každá skupina jídel se pyšní různými „light“ verzemi (dokonce i krabička s bonbony) a my se bušíme do hlavy, když si náhodou dáme nějakou normální potravinu (tučnou, s vyšším obsahem kalorií). Někteří lidé dokonce měří svůj charakter podle toho, co jedí: jestli si třeba dopřáváte čokoládové řezy, považujete se za „špatného – špatnou“, a naopak cpete-li se rýžovými chlebíčky, jste „dobří“. Přitom stoupá množství důkazů, že kombinace rozumného množství třeba i čokoládového řezu, bílkoviny a spousty vlákniny udělá v metabolismu podstatně méně škody než rýžový chlebíček. Dokonce i v případě, že se tak dokonale nemonitorujete, vás může „tuková policie“ dokonale rozhodit. „Jednou jsem ve svém zaměstnání jedla malý sáček s bramborovými lupínky,“ říká Adrienné Resslerová, specialistka na body image a udržování mentálního zdraví. „Přišel ke mně neznámý muž a řekl: Jestli to náhodou nevíte, tak když tohle budete jíst, pěkně ztloustnete.“

Je jasné, že za naši přecitlivělost ve vztahu k jídlu nemohou pouze ony necitlivé útoky, které se na nás hrnou na ulici. Ani za ně, mezi námi, nemohou Cindy, Naomi ani Kate. Často jíme jenom proto, že se nudíme, jsme depresivní nebo sexuálně frustrovaní, a ne proto, že nám kručí v břiše. „Lidé stále jedí z důvodů, které nemají nic společného s hladem,“ tvrdí Adrienne Resslerová. Podle M. Pelchatové je snadné pochopit, jak lidé získávají své stravovací návyky. „Diktát kultury odděluje proces jedení od hladu,“ říká. „Jídlo je spojené s oslavou a už od raného věku je nám vnucováno jen v době jídla, a ne když máme hlad. V naší kultuře také používáme jídlo jako odměnu.“ Podlehnout touze, která nepramení z hladu, je v pořádku, pokud zachováte míru. Někteří dietologové to dokonce doporučují. „Když se cítím pod psa, vždycky si udělám vajíčko naměkko, ovesnou kaši a toast s troškou másla, protože přesně tohle mi dělala maminka, když jsem byla nemocná. Vybaví mi to vzpomínky na domácí pohodu,“ říká A. Resslerová.

V pořádku ale není, vymkne-li se vaše touha jíst kontrole. Aby pomohla lépe pochopit jídelní návyky vzniklé z emocí a vypořádat se s nimi, snaží se dietoložka Karin Latrínová dekódovat původ této touhy. „Když nemáte fyzický hlad, pochází vaše touha jíst z jiných míst, než je váš žaludek,“ říká Kartinová. Tvrdí, že když jsme smutní nebo se potřebujeme utěšit, zřejmě si dojdeme pro něco sladkého, jemného nebo něco, na co máme nostalgické vzpomínky. Chuť na něco křupavého, tvrdého pravděpodobně ukazuje na frustraci, zlost nebo stres. Cítíme-li se bezmocní, ustrašení, sáhneme spíše po nějakém základním jídle s cílem polykat než po specifické chuti.

Proč volíme v závislosti na svých pocitech právě jen určitá jídla a ne jiná? M. Pelchatová předpokládá, že to má alespoň z části něco společného s naší výchovou. „Už děti se učí, že dezert může utěšit, protože rodiče ho používají k uklidnění třeba při stresu,“ říká. „Je pravděpodobné, že mnozí sáhnou po“ sladkém léku“ jako léku na úzkost.“ Dr. Judith Wurtmanová, výzkumná pracovnice na Massachusetts Institute of Technology v Cambridge a autorka knihy The Serotonin Solution, souhlasí do určité míry. „Když se lidé nacházejí ve stavu rozrušení, tak si v 99 procentech vyberou něco sladkého nebo škrobovité jídlo,“ říká. „A je celkem jedno, jestli je křupavé, nebo měkké. Po čem člověk sáhne, může být dáno tím, co je dostupné, nebo jeho individuální volbou. Nemá to nic společného s náladou.“ Bez ohledu na to, na jaké jídlo máte v tom kterém okamžiku náladu, navrhuje Kartinová hlavní trik k porozumění a zvládnutí emocemi ovládaného hladu: dopátrat se toho, co opravdu chcete. Když kroužíte kolem ledničky, aniž byste měla fyzický hlad, zeptejte se sama sebe: „Jsem smutná, nebo potřebuji náklonnost? Kdyby někdo, o koho opravdu stojím, vstoupil do tohoto pokoje a objal mne, uspokojilo by to moji touhu po jídle?“ Jestliže odpověď zní ano, máte dvě možnosti. „Buď si dopřejete, nebo zvládněte emoce, které za tím stojí,“ doporučuje K. Kartinová.