Autorka: Marika Krumlovská, časopis Instinkt 12/2003
Děkujeme redakci za udělení souhlasu k přepisu na naše stránky.

Džíny jí obepínají pevná stehna. Dlouhé blond vlasy padají až k pasu. Už neváží jen 43 kilo. "Cvičím jenom tři hodiny denně," řekne Kamila. Je jí 22 let. Mluví potichu, člověk musí zbystřit sluch, aby rozuměl. "Prostě musím," řekne k otázce, proč tráví tolik hodin ve fitness centru.

Kamila je závislá na pohybu.Ví o tom a její příběh by pasoval i na desítky dalších. Dřou se ve fitness centrech, v bazénech, běháním, na kole. Možná jim ani nedošlo, že něco jako závislost na pohybu existuje. Sport je přece správná a úžasná věc. Sportovat se má. Sportovat je zdravé, říkají všichni kolem. To proto snad v množině ostatních závislostí svítí sport jako bílá výjimka. Jenže Kamila už poznala, co je to sportovní absťák. Dokončila sice školu pro cestovní ruch, ale nikdy svou profesi nezkusila.
"Nastoupila jsem do pojišťovny. Bylo to hrozný. Celý den jsem jenom seděla a tloustla. Pak už se to nedalo vydržet," vzpomíná. Utekla ihned, jak to šlo. A kam? Do fitness centra na okraji Prahy. Dnes tam pracuje jako recepční. Má smysl v jejím případě mluvit o závislosti?

"Když člověk věnuje veškerý volný čas uspokojení jediné potřeby na úkor všech ostatních, dá se to klasifikovat jako závislost," říká Běla Hátlová, předsedkyně Asociace psychologů sportu. Má se závislými na sportu svoji zkušenost. Ví, že závislost narušuje vazby k rodině a známým, znemožňuje věnovat se něčemu, co lze v běžném životě dělat, překáží v uspokojování základních potřeb. "Pokud jakákoliv činnost omezuje růst osobnosti, místo aby ji rozvíjela, není něco v pořádku."

Kamila se k lidem popsaného typu skvěle hodí. Jako malé se Kamile posmívali, že je ošklivá. Naštvala se až na gymplu. Nebyla sama, kdo ve třídě cvičil a nejedl. Ze čtyř anorektiček měla nejhezčí spolužačka 53 kilo. Kamila 56. Dala se do práce. Chtěla spolužačku dohnat a podařilo se jí víc. Dotáhla to až na 43 kilogramů.
"Nejedla jsem asi rok," šeptne. Sedí na židli za recepcí fitness centra. A jak to skončilo? "Zlomilo se to banální operací. Zatajila jsem anestezioložce, že vážím 43 kilo. V tu chvíli mi došlo, že můžu umřít. Probudila jsem se z narkózy a začala jíst. Rozhodla jsem se, že to doženu pohybem."

Zdá se, že závislost na sportu se může jevit i jako únik před anorexií. Kamila je toho jistým příkladem. Každý den - bez výjimky a bez milosti - dřela devět hodin. Doma jí cvičení vyčítali. Nepomáhala ani s domácností. Nikam nechodila, nikam nejezdila. Neměla prakticky žádný volný čas. "Když si nezacvičím, jsem nervózní, vzteklá a nesnesitelně protivná," přiznává Kamila dnes. O své závislosti ví. A oči jí zvlhnou, když na to přijde řeč: "Prostě musím. Dřív to bylo devět hodin, dnes jsem na tom líp, ale tři hodiny je opravdu minimum," řekne. "Ano, jsem závislá."

Potřeba pohybu těmto lidem pohltí všechen čas. Omezí vztahy v rodině i s přáteli, přestanou se věnovat svým koníčkům, po práci nemají čas na nic jiného než na sport.

Když už i cvičení je droga, to se pak dá vypěstovat závislost na čemkoli, lze poměrně logicky namítnout. Může být opravdu cvičení chorobná závislost? A jak pak vymezit vrcholové nebo jen zapálené sportovce oproti lidem závislým na pohybu?

Není to jednoduché. Snad by pomohl pojem cíl. Sportovec touží po výkonu, po vzdálenosti, kterou zdolá, po čase, který překoná. Takové vidině podřizuje výkon. Cvičí, aby dosáhl cíle. Umí odpočívat, umí dávkovat síly a ví, kam jde. Sportuje kvůli svému rekordu. "Feťák sportu" totéž činí pak nejspíše pro pocit, že má hezké tělo a může vůbec mezi lidi. Snad i kvůli přesvědčení, že zvládl nemožné. Běžný sportovec svůj osobní život nevytlačuje na úkor tréninku. Umí odpočívat a třeba i na nějaký čas vysadit. To Kamile nikdy nešlo: "Měla jsem nedávno měsíc nohu v sádře," vypráví. "Nemohla jsem to vydržet, rodiče si se mnou užili. Byla jsem hrozně nepříjemná, protivná. A stejně jsem to nevydržela a cvičila alespoň vršek."

Spornost pojmu "závislost na sportu" brání určit opravdový počet nemocných. Málokdo si svou závislost uvědomí a málokdo ji přizná. I psychiatři se s takovými pacienty setkávají zatím jen výjimečně. Ředitel psychiatrické léčebny v Bohnicích MUDr. Zdeněk Bašný ještě žádného člověka závislého na sportu nepotkal. Ani psycholožka doktorka Zdeňka Košátecká, která se na závislosti specializuje, nikoho takového neléčila. Jen Běla Hátlová, která se mimo jiné věnuje pohybovým programům určeným pro léčbu psychických poruch a závislostí, ví. Na několik lidí s diagnózou závislost na sportu narazila: "Za posledních pět let jsem jich poznala asi dvacet."

Závislost na sportu se projevuje nejrůznějšími způsoby. Jeden si řekne: Udělal jsem něco pro své tělo, jiný si zas cvičením dopřává libého pocitu maximální výkonnosti nebo fyzického vyčerpání.
"I muži bývají posedlí sportem. Dost často se mezi nimi objevují vysoko postavení manažeři, zaneprázdnění lidé, kteří dříve hodně sportovali. Jejich životním pohonem je výkon. Místo toho, aby sportem relaxovali, si dokazují, že po deseti hodinách v práci zvládnou i padesát kilometrů na kole a jen dvě hodiny spánku," vysvětluje Běla Hátlová. "Tito lidé si po čase vypěstují chronickou únavu a můžeme s nadsázkou říci, že úraz by byl pro ně vysvobozením," dodává.

Tak daleko snad Kamila zatím nedošla.
To snad spíš Sylva, která se hned druhý den po návratu z nemocnice, kde se jí narodil malý Štěpán, rozhodla shodit to "odporně povislé břicho". Nacpala se do tepláků a běhala po parku. Nemohlo to dopadnout dobře. Po půlhodinovém šíleném běhu dorazila domů a brzy se jí zanítila prsa, s kojením nastala bolestivá kalvárie. Stejně neoblomně trénuje také Monika, pokojská v jednom pražském hotelu. Denně se vrací domů vyčerpaná namáhavým úklidem pokojů, koupelen a nekonečných chodeb. Stejně se pak ale pokaždé zvedne, vezme batoh a tepláky a jde na aerobik. Den bez pohybu si nedovede představit. Jak blízko jsou obě Kamile... Ta se jednou dokonce pokusila spojit příjemné a nevyhnutelné s užitečným a chtěla se stát cvičitelkou. Nepovedlo se. Kamila totiž mluví moc potichu a cvičenky ve fitness centrech ji jednoduše neslyšely.
Zkusila jinou věc. Začala chodit na diskotéky a protancovala celé noci. Sama. To kvůli postavě, jak jinak. "Neexistuje dobrá závislost a špatná závislost. Každá je ve svých důsledcích ničivá," říká Běla Hátlová. Sportovat je stejně dobré jako pracovat. V tom se závislost na sportu podobá workholismu, který už je zapsaný v mezinárodním registru nemocí. Závislost na sportu na svou oficiální diagnózu zatím čeká. "Řekla bych, že lidé tuto závislost hodnotí docela kladně" říká Běla Hátlová. "Ono to vypadá, že závislí společnosti nevadí. Pracují přece "jen" na svém těle. Je pravda, že nekradou, nejsou vlastně ani poznat. Ničí ovšem menší sociální jednotky, jako je rodina nebo přátelské, pracovní a partnerské vztahy." Potvrzuje to konečně i Kamila: "Přítel o tom ví. Moc mě nechápe, ale tiše toleruje. Vídáme se jen v neděli. Chci s ním být celý den, jenže pak mi nezbude čas na cvičení. Chodíme tedy aspoň na procházky, abych měla pocit, že něco dělám. Stejně se ale cítím špatně a mívám problémy v sexu."

Konce narkomanů a závislých na sportu jsou ale každopádně nesrovnatelné. Ti první ztrácejí chuť pokračovat, mají zničené tělo a život. Závislí na sportu se obvykle včas vzpamatují. "Ženám často pomůže těhotenství," říká psycholožka Hátlová. Ale i mezi čerstvými maminkami jsou výjimky. "Měli jsme tu takovou bláznivou holku, hned jak se po porodu probudila, začala na posteli cvičit sklapovačky," vyprávějí sestřičky z porodnice. "Nemyslím si, že je to nový typ závislosti, existuje od samého vzniku sportu, ale vždy spíš souvisela s maskulinní potřebou podat výkon. Kdo chce být dnes úspěšný, musí být výkonný a navíc ještě krásný a štíhlý. Tlustý je neukázněný. Proto je tato závislost do jisté míry fenoménem doby. S kultem krásných těl se sport stává opravdovou drogou pro obě pohlaví," vysvětluje Běla Hátlová.

Bylo snad dříve méně závislých? Učinit jednoznačně takový závěr je sporné, dnes se totiž o mnoha problémech daleko víc mluví. Více řešíme vše, co nás ohrožuje. "Nemáme nad sebou žádné superego," tvrdí Běla Hátlová. "Naší modlou jsou peníze. Když je nemůžu mít, nahradím to modlou prožitku. Ten je v naší společnosti hodnotou. Každá společnost, v níž se klade větší důraz na konzumaci prožitků a zanedbává se morální růst, dává prostor pro vznik závislostí."

"Připadám si jak v bludném kruhu. Chci jít k doktorovi, ale nemám na to zatím peníze," přiznává Kamila. Z anorexie se dostala sama, ale až teď jí dochází, že jen napůl. Přelila starý problém do nové závislosti a neví, jak dál. "Mám vlny, v létě jsem na tom byla lépe, teď je to horší." "Člověk musí změnit postoj k sobě samému, ke svým hodnotám. Léky nepomůžou, je to dlouhodobá vnitřní práce s terapeutem," říká Běla Hátlová. "Rozhodně bych těm lidem nezakázala cvičit. Navrhla bych relaxaci a postupně přejít i na jiné činnosti. Nebudou schopni přestat úplně a hned, ale můžou svou vnitřní aktivitu alespoň přesměrovat."