Zdravím, kamarádka má nejspíše anorexii? ráda bych jí nějak pomohla, jak to mám řešit?

Ahoj! A už jsi o tom s kamarádkou mluvila? Ví ona, že ty víš? Tím bych asi začala - našla si vhodný čas i místo (někde v klidu, aby vás nikdo nerušil) a otevřeně bych jí řekla, že ti přijde, že má problém s jídlem. Můžeš třeba říct, že sis všimla, že v poslední době zhubla, že máš pocit, že ji něco trápí, že bys byla ráda, aby byla zase jako dřív a že ji ráda pomůžeš/podpoříš... Bude dost pravděpodobné, že se ti dostane odmítavé reakce (nemocní s poruchou příjmu potravy si potíže často nepřipouštějí a neradi o svých potížích mluví s okolím). Zkus být trpělivá, pomoc jí můžeš nabízet opakovaně. Též můžeš zkusit zjistit, co ona by od tebe konkrétně potřebovala - zeptat se jí na to. Třeba ti řekne, že o tom s tebou nechce mluvit, nebo naopak řekne, že by byla ráda, kdybys jí doprovodila do Poradny Anabell... Možnosti jak pomoci kamarádce s PPP jsou poměrně omezené: můžeš ji nabídnout svoji oporu (budu s tebou, budu se tě snažit motivovat k léčbě), můžeš ji nabídnout pomoc s vyhledáním psychoterapeuta (pokud bys měla zájem, mohu zaslat kontakty), můžeš ji nabídnout doprovod k odborníkovi (do Anabell, k psychoterapeutovi). Prostuduj stránky www.anabell.cz - zjisti, jaké služby toto sdružení nabízí a můžeš pak vše předat kamarádce. Tak, možná to píši páté přes deváté:--) klidně se ještě ptej, pokusím se poradit! Zatím držím palce a nezapomeň v zápalu toho pomáhání kamarádce myslet i na sebe!--)

Ahoj! A už jsi o tom s kamarádkou mluvila? Ví ona, že ty víš? Tím bych asi začala - našla si vhodný čas i místo (někde v klidu, aby vás nikdo nerušil) a otevřeně bych jí řekla, že ti přijde, že má problém s jídlem. Můžeš třeba říct, že sis všimla, že v poslední době zhubla, že máš pocit, že ji něco trápí, že bys byla ráda, aby byla zase jako dřív a že ji ráda pomůžeš/podpoříš... Bude dost pravděpodobné, že se ti dostane odmítavé reakce (nemocní s poruchou příjmu potravy si potíže často nepřipouštějí a neradi o svých potížích mluví s okolím). Zkus být trpělivá, pomoc jí můžeš nabízet opakovaně. Též můžeš zkusit zjistit, co ona by od tebe konkrétně potřebovala - zeptat se jí na to. Třeba ti řekne, že o tom s tebou nechce mluvit, nebo naopak řekne, že by byla ráda, kdybys jí doprovodila do Poradny Anabell... Možnosti jak pomoci kamarádce s PPP jsou poměrně omezené: můžeš ji nabídnout svoji oporu (budu s tebou, budu se tě snažit motivovat k léčbě), můžeš ji nabídnout pomoc s vyhledáním psychoterapeuta (pokud bys měla zájem, mohu zaslat kontakty), můžeš ji nabídnout doprovod k odborníkovi (do Anabell, k psychoterapeutovi). Prostuduj stránky www.anabell.cz - zjisti, jaké služby toto sdružení nabízí a můžeš pak vše předat kamarádce. Tak, možná to píši páté přes deváté:--) klidně se ještě ptej, pokusím se poradit! Zatím držím palce a nezapomeň v zápalu toho pomáhání kamarádce myslet i na sebe!--)

Selhala jsem. Jednou, dvakrát i potřetí. Moje největší výhra byla, kdy jsem se přiznala ke své bulimii. Po přiznání jsem měla 2měsiční období, kdy jsem na bulimii ani nepomyslela, a žil jsem jako každý zdravý jedinec. To bylo to nelepší období za posledních 5 let! Každý den byl nádherný a já byla plná života! Pak ale všechno začalo znova.. Čekala jsem asi 4 měsíce na první návštěvu psychologa a začala se i těšit až se moje problémy vyřeší, ale jak jsem tak čekala, a čekala, doma se na ten můj problém jakoby zapomnělo, a já zase začala, a zase sama :( Chodím na terapii, ale je to pro mně málo. Cítím, že potřebuji ještě jiný způsob léčby, nebo prostě něco, co by mne jinak naplnovalo. Mám ze sebe děsný pocit. Pokaždé když mne bulimie dopadne, pomyslím jak jsem zklamala sebe i celou rodinu.. jsem na ni závislá stejně jako je alkoholik závislý na alkoholu. Je mi ze sebe špatně a přitom tak strašně moc se chci uzdravit.

Ahoj Petro, to mne mrzí, že to zas po 2 měsících začlo nanovo...ale bývá to tak (že i po úspěšném období, zas začne horší). Myslím, že je důležité, že jsi zjistila, že umíš bez bulimie žít a že nyní již snadněji znovu najdeš cestu - prostě už máš tu zkušenost, že to jde... Zeptám se: jak často chodíš na tu psychoterapii? Optimální je 1x do týdne, nebo ve špatných obdobích i 2x týdně - nechodíš náhodou méně často, že by ti to z tohoto důvodu přišlo nedostatečné? Nebo ještě ambulantní psychoterapii můžeš zkombinovat se studiem tohoto svépomocného manuálu: http://www.anabell.cz/images/obr/1404371890_svepomocny-manual.pdf - určitě se na něj mrkni, myslím, že by ti to trošku pomoci mohlo!--) Nebo občas se někde otvírají třeba arteterapeutické skupiny pro osoby s PPP, nebo i jiná setkání a akce, tak zkus hlídat stránky www.anabell.cz, zda se tam něco takového neobjeví. No a nebo mne napadá možnost docházet na denní stacionář na psychiatrickou kliniku na Karláku, Praha 2. Info ke stacionáři zde: http://www.vfn.cz/pracoviste/kliniky-a-oddeleni/psychiatricka-klinika/odborne-ambulance/stacionar-poruch-prijmu-potravy/ Co myslíš? Mohlo by to pro tebe být řešení? Pokud bys chtěla k tomu víc, klidně mi napiš na elias857@seznam.cz Držím ti pěsti!!!

Moje otázka směřuje spíše k psychologům tady na forum. Může se osoba, která si prošla PPP a konkretně MB stát psychologem taky v této oblasti? Jsem studentka psychologie, prošla jsem si MB, a chtěla bych se v budoucnu zaměřit právě taky na PPP.

Ahoj Věro, určitě to možné je. Podle mne to s sebou nese určitá pozitiva, ale i negativa. Jako pozitivní věc vidím to, že na vlastní kůži víš jaké to je, co se odehrává v hlavě - budeš tedy pravděpodobně vůči klientům s PPP velmi empatická a budeš jim díky své zkušenosti moci lépe pomoci. Negativum, možné lépe řečeno určité riziko, vidím v tom, že když budeš pracovat s klienty s PPP, může se stát, že do problému s BM opět sklouzneš. Od toho tu ale je sebezkušenostní výcvik, dlouhodobá psychoterapie (tvá), supervize... Prošla jsi psychoterapií? A chystáš se na nějaký PST výcvik? Každopádně ti moc držím palce!!--)

Děkuji mockrát za odpoved a hlavně za milá slova :) Povzbudí ! Prošla jsem si rodinnou terapii PS poruch, a taky kognitivně-behaviorální terapii..to už ale sama bez "pomoci" terapeuty. Co se týče těch pozitiv plně souhlasím, a negativ se trošku bojím. Kdysi na přednášce nám právě profesor říkal, že psycholog by neměl léčit v oblasti, ve které sám kdysi klopýtl, protože se může až příliš zidentifikovat s klientem, prostě vcítit se do problému a považovat ho za vlastní natolik, že by sám do toho zase sklouzl, přesně jak jsi psala.

:--) ano, tak to je názor jednoho profesora - jiný profesor by mohl mít názor zas jiný. Já si myslím, že je důležité o tom riziku vědět (což víš). Mít to řádně zpracované (absolvovat dlouhodobou individuální PST) a případné "špatné pocity" řešit pak v průběhu v rámci supervizí. Uvidíš, jak ti bude tato práce sedět:--) či případně nesedět.