Menu
Diskusní fórum
Diskuzní fórum
Evelina | 21.10.2014 13:01:26
Zdravím. Trpím bulimii už čtvrtým rokem a když to píši, přijde mi to až neuvěřitelné, že tak dlouho. Od února jsem na cestě k uzdravení, byla jsem hospitalizována 2 měsíce a teď se s tím peru pod vedením psychiatra a psychologa. Opravdu to někam vede, začínám přicházet na příčinu problému, která je tu od dětství a jsou to bohužel moji rodiče. Problém je neřešitelný, s nimi opravdu nebyla není a nebude rozumná řeč - vyzkoušeno. Jen potřebuji přetnout ten bludný kruh a nevím, jak se osvobodit..
Misha | 28.10.2014 20:19:06
Ahoj Evelíno,
téda, super, že ses do léčby nyní tak pustila! Gratuluji k hospitalizaci - jaké to bylo?
Píšeš, že potřebuješ přetnout bludný kruh a osvobodit se - je to náročný, já vím... Ale je dobře, že máš psychoterapeuta i psychiatra - trpělivě postupuj pod jejich vedením a věřím, že se vše bude dobře vyvíjet. Asi to v této fázi chce trpělivost. Určitě se terapeutovi se vším svěř - se vším, co se ti honí v hlavě (bludný kruh i touha osvobodit se). S rodiči je to těžké - ty opravdu nezměníš. A bydlíš ještě s nimi? Někdy pomůže samostatné bydlení:--)
Ještě mne napadlo, znáš svépomocné mnanuály? Knížky plné rad, doporučení, postupů...můžeš na jeden takový mrknout na webu Anabell, zde odkaz: http://www.anabell.cz/images/obr/1404371890_svepomocny-manual.pdf
Držím ti pěsti, dáš to!!!!---)
Elsa | 16.10.2014 12:06:37
Ahoj, Dobrý deň.
Potrebujem vedieť, či ju tu niekto kto má alebo mal bulimiu. Raz som sa z nej už dostala ale znova ma chytila, sú ľudia, ktorí o tom vedia no je ťažké, keď to nikto nechápe a nevie, že nejde to len tak s tým prestať. Hľadám podporu, prosím.
kacka | 29.11.2014 22:54:19
Ahoj, já v ní jedu taky. Jestli chceš napiš na katerina.BIZKA@seznam.cz
Misha | 18.10.2014 20:40:15
Ahoj Elso, sama jsem PPP nikdy neměla, ale mám nemocnou kamarádku...
To, že se tyto potíže často samy zas vrátí je bohužel časté... Říkám si ale, že když už si to jednou přeprala, není důvod abys to nepřeprala podruhé! Ono to tak bývá, že se opětovně vracejí různě dlouhé epizody bulimie - často se ale mezery mezi nimi prodlužují! No a když se to vrací je to též známka toho, že příčina potíží nebyla úplně odstraněna. Chodila jsi na terapii - řešila jsi to? Mluvila jsi s někým o příčinám těchto potíží - o tom, co tě trápí, co tě stresuje, co ti nedělá dobře...? A nebo: podařilo se ti vypozorovat právě to, co to spouští? Kdy je to horší? A nebo co ti pomáhá? Kdy je to lepší? Asi by mohlo trošku pomoci si toho zmapovat a třeba i zapisovat (pozorovat, zkoušet). Jo a mrkni na tuto brožurku "prevence relapsu" (prevence návratu onemocnění): http://www.anabell.cz/images/obr/1402313751_prevence.pdf - třeba tam najdeš nějaké rady, co by mohly trošičku pomoci!--)
No a zkoušelas někdy svépomocný manuál? Knížka plná návodů, rad, "cvičení", které by tě též mohly dovést k úzdravě - zdarma ke stažení zde: http://www.anabell.cz/images/obr/1404371890_svepomocny-manual.pdf
Pokud bys o tom všem chtěla mluvit více, klidně mi napiš na: elias857@seznam.cz
Drž se!!!!
Peta | 01.10.2014 18:28:44
Ahoj Markét,když jsem si četla tvůj příběh, jako bych vyprávěla ten svůj. Je mi 23 let a od svých 19 se potýkám s poruchami příjmu potravy. Začala to anorexií, kdy jsem se dostala až na váhu 36kg, hospitalizace se mi vyhla, ale navštívila jsem nespočet psychiatrů, psychologů, anabell poradnu. Z anorexie se stala přechodně bulimie, z bulimie záchvatovité přejídání. Trpím středně těžkými depresemi a úzkostmi, mám předepsané antidepresiva, které jsem ale vysadila, protože mi z nich bylo neskutečně zle a nové jsem odmítla brát. Přestala jsem chodit do práce, kolikrát jsem nebyla schopna vyjít z domu. Bydlím sama, přítele nemám, kamarádi, kteří mi ještě zbyli mi nerozumí, stejně tak rodina. Nic jim samozřejmě nevyčítám, ale bylo by fajn, sem tam si popovídat s někým, kdo rozumí a chápe co prožíváme. Jestli budeš mít ty nebo kdokoliv chuť, pište ve dne v noci. (e.mail : petulka91@post.cz )Ahoj P.
Markéta | 30.09.2014 18:22:53
Dobrý den. Potřebovala bych radu od těch, kteří mají jakoukoli zkušenost se záchvatovitým přejídáním. Již 7let (cca od svých 12let) se potýkám s poruchami příjmu potravy. Asi 5let jsem trpěla anorexií, léčila jsem se u psychiatra, psychologa, byla několikrát hospitalizována. Následkem MA u mne propukla bulimie, která byla ale jen chvilková, nesnáším totiž zvracení a průjmy. Díky léčebně jsem se vyšplhala na zdravou váhu, ovšem můj vztah k jídlu se nikterak nezlepšil - jídlo jsem vždycky milovala, ale měla jsem problém s přibíráním snad i ze vzduchu. Nakonec, postupem času, jsem se z MA vypracovala k záchv.přejídání - nebo alespoň mám dojem, že jím trpím. Po anorexii jsem se začala zabývat fitness stravováním a cvičením, s tím, že chci být fitness modelkou. Bohužel mi však plány zhatilo přejídání. Dokážu se třeba 14dní držet zdravého jídelníčku - opravdu jím pravidelně, nevynechávám jídla, čili mne nepřepadne večerní vlčí hlad z celodenního hladovění, ale za těch 14dní přijde den, kdy od rána do večera sním, na co přijdu. Rodičům to divné nepřipadá, možná jsou i rádi, když mě vidí, jak jím, po minulých zkušenostech. Já ale obrovsky trpím, mám výčitky, je mi těžko, brečím, druhý den se snažím držet a vycvičit kalorie z předešlého dne. A zmítám se tak v kruhu, ze kterého se mi nedaří vymanit. Nemám kamarády, kterým bych se mohla svěřit, vždycky jsem se zabývala jen sebou, jídlem a cvičením, nic jiného mi taky nezbývalo, když jsem byla od základní školy šikanována. Rodičům se svěřovat nechci, jsem přeci jen dospělá a nechci jim přidělávat starosti, kterých mají i tak dost. Jako studentka nemám peníze na to, abych si zaplatila nějakého výživového poradce, který mi sestaví za několik tisíc jídelníček na míru. Zvažuji proto návštěvu psychiatra či psychologa, ale nevím, zda musím mít nějaké doporučení OL. Začínám být zoufalá, čtu spoustu příběhů děvčat, které nad ZP vyhrály a je mi líto, že mi to nejde, vždyť dřívějc mi nepřišlo těžké vydržet nejíst několik měsíců. Chci začít jíst zase normálně, chci mít normální váhu, být štíhlá, psychicky v pohodě, jen nevím, co s tím. Omlouvám se za sálodlouhý příběh, ale snad mi třeba někdo poradí. Děkuji! S pozdravem M.
Misha | 05.10.2014 23:43:47
Ahoj Market,
týýjo, je mi líto, že máš takové trápení...
Ale určitě to má řešení - což ty sama vlastně víš - sama zvažuješ návštěvu psychologa či psychiatra a to je moc dobře! Je prostě potřeba s tím začít něco dělat a přeprat to!--)
Myslím, že návštěvy výživového poradce by byly opravdu vyhozené peníze. Na jídelníček zde stačí pouze zdravý selský rozum:--) prostě vykašlat se na jakékoliv diety, doporučení, omezení.... vymazat si z hlavy všechny knížky a články, které jsi kdy o jídle přečetla... Píšeš, že se dokážeš 14 dní držet ZDRAVÉHO JÍDELNÍČKU a pak že tě přepadne žravá - ano, to je přesně klasika!! Je to protože ten ZDRAVÝ jídelníček neobsahuje vše na co bys/na co by tvé tělo mělo chut - něco si musíš odpírat, hlídat se... a to je právě ono, jakmile je někde nedostatek/kontrola tak pak to zas zákonitě někde "přeteče". Má rada tedy zní: nesnaž se držet zdravého jídelníčku!! Nenutim tě jíst každý den smažené a hranolky, ale když si to dáš třeba 1x týdně, nebo 1x za 14 dní je to ok. Jde o to jíst úplně vše,ale ve "zdravém"/přiměřeném množství. Je normální sníst dortík po obědě, je normální dát si k hranolkům tatarku, je normální dát si večer u televize "ještě něco na zub"... neboj se toho, postupně se snaž najíždět na normální jídelníček a opakuj si, že tě to uzdraví, že se začínáš stravovat normálně....:-)
No a psychoterapii ti též určitě moc doporučuji - to je nedílná součást léčby!--) mít někoho s kým bys mohla řešit to, jak se cítíš, co tě trápí - jak by se to dalo změnit, na čem by se dalo pracovat. Doporučení od obvodáka potřebuješ pouze pokud bys šla k psychoterapeutovi, který má smlouvu s tvojí pojištovnou - péči tedy bude hradit pojištovna. Pokud bys šla k někomu, koho si budeš platit sama, tak žádné doporučení nepotřebuješ. Pokud bys šla k obvodnímu pro doporučení, tak stačí prostě stručně říct, že chceš doporučení na psychoterapii, že je toho na tebe nyní moc, že si potřebuješ promluvit - pokud nechceš, rozhodně mu nemusíš líčit nic podrobného!--)
Pokud bys to vše chtěla probrat ještě blíže, klidně mi napiš na elias857@seznam.cz. Drž se!!!
Peta | 01.10.2014 18:27:39
Markéta napsal/a:
Dobrý den. Potřebovala bych radu od těch, kteří mají jakoukoli zkušenost se záchvatovitým přejídáním. Již 7let (cca od svých 12let) se potýkám s poruchami příjmu potravy. Asi 5let jsem trpěla anorexií, léčila jsem se u psychiatra, psychologa, byla několikrát hospitalizována. Následkem MA u mne propukla bulimie, která byla ale jen chvilková, nesnáším totiž zvracení a průjmy. Díky léčebně jsem se vyšplhala na zdravou váhu, ovšem můj vztah k jídlu se nikterak nezlepšil - jídlo jsem vždycky milovala, ale měla jsem problém s přibíráním snad i ze vzduchu. Nakonec, postupem času, jsem se z MA vypracovala k záchv.přejídání - nebo alespoň mám dojem, že jím trpím. Po anorexii jsem se začala zabývat fitness stravováním a cvičením, s tím, že chci být fitness modelkou. Bohužel mi však plány zhatilo přejídání. Dokážu se třeba 14dní držet zdravého jídelníčku - opravdu jím pravidelně, nevynechávám jídla, čili mne nepřepadne večerní vlčí hlad z celodenního hladovění, ale za těch 14dní přijde den, kdy od rána do večera sním, na co přijdu. Rodičům to divné nepřipadá, možná jsou i rádi, když mě vidí, jak jím, po minulých zkušenostech. Já ale obrovsky trpím, mám výčitky, je mi těžko, brečím, druhý den se snažím držet a vycvičit kalorie z předešlého dne. A zmítám se tak v kruhu, ze kterého se mi nedaří vymanit. Nemám kamarády, kterým bych se mohla svěřit, vždycky jsem se zabývala jen sebou, jídlem a cvičením, nic jiného mi taky nezbývalo, když jsem byla od základní školy šikanována. Rodičům se svěřovat nechci, jsem přeci jen dospělá a nechci jim přidělávat starosti, kterých mají i tak dost. Jako studentka nemám peníze na to, abych si zaplatila nějakého výživového poradce, který mi sestaví za několik tisíc jídelníček na míru. Zvažuji proto návštěvu psychiatra či psychologa, ale nevím, zda musím mít nějaké doporučení OL. Začínám být zoufalá, čtu spoustu příběhů děvčat, které nad ZP vyhrály a je mi líto, že mi to nejde, vždyť dřívějc mi nepřišlo těžké vydržet nejíst několik měsíců. Chci začít jíst zase normálně, chci mít normální váhu, být štíhlá, psychicky v pohodě, jen nevím, co s tím. Omlouvám se za sálodlouhý příběh, ale snad mi třeba někdo poradí. Děkuji! S pozdravem M.
Ahoj Markét,když jsem si četla tvůj příběh, jako bych vyprávěla ten svůj. Je mi 23 let a od svých 19 se potýkám s poruchami příjmu potravy. Začala to anorexií, kdy jsem se dostala až na váhu 36kg, hospitalizace se mi vyhla, ale navštívila jsem nespočet psychiatrů, psychologů, anabell poradnu. Z anorexie se stala přechodně bulimie, z bulimie záchvatovité přejídání. Trpím středně těžkými depresemi a úzkostmi, mám předepsané antidepresiva, které jsem ale vysadila, protože mi z nich bylo neskutečně zle a nové jsem odmítla brát. Přestala jsem chodit do práce, kolikrát jsem nebyla schopna vyjít z domu. Bydlím sama, přítele nemám, kamarádi, kteří mi ještě zbyli mi nerozumí, stejně tak rodina. Nic jim samozřejmě nevyčítám, ale bylo by fajn, sem tam si popovídat s někým, kdo rozumí a chápe co prožíváme. Jestli budeš mít ty nebo kdokoliv chuť, pište ve dne v noci. (e.mail : petulka91@post.cz )Ahoj P.Dobrý den. Potřebovala bych radu od těch, kteří mají jakoukoli zkušenost se záchvatovitým přejídáním. Již 7let (cca od svých 12let) se potýkám s poruchami příjmu potravy. Asi 5let jsem trpěla anorexií, léčila jsem se u psychiatra, psychologa, byla několikrát hospitalizována. Následkem MA u mne propukla bulimie, která byla ale jen chvilková, nesnáším totiž zvracení a průjmy. Díky léčebně jsem se vyšplhala na zdravou váhu, ovšem můj vztah k jídlu se nikterak nezlepšil - jídlo jsem vždycky milovala, ale měla jsem problém s přibíráním snad i ze vzduchu. Nakonec, postupem času, jsem se z MA vypracovala k záchv.přejídání - nebo alespoň mám dojem, že jím trpím. Po anorexii jsem se začala zabývat fitness stravováním a cvičením, s tím, že chci být fitness modelkou. Bohužel mi však plány zhatilo přejídání. Dokážu se třeba 14dní držet zdravého jídelníčku - opravdu jím pravidelně, nevynechávám jídla, čili mne nepřepadne večerní vlčí hlad z celodenního hladovění, ale za těch 14dní přijde den, kdy od rána do večera sním, na co přijdu. Rodičům to divné nepřipadá, možná jsou i rádi, když mě vidí, jak jím, po minulých zkušenostech. Já ale obrovsky trpím, mám výčitky, je mi těžko, brečím, druhý den se snažím držet a vycvičit kalorie z předešlého dne. A zmítám se tak v kruhu, ze kterého se mi nedaří vymanit. Nemám kamarády, kterým bych se mohla svěřit, vždycky jsem se zabývala jen sebou, jídlem a cvičením, nic jiného mi taky nezbývalo, když jsem byla od základní školy šikanována. Rodičům se svěřovat nechci, jsem přeci jen dospělá a nechci jim přidělávat starosti, kterých mají i tak dost. Jako studentka nemám peníze na to, abych si zaplatila nějakého výživového poradce, který mi sestaví za několik tisíc jídelníček na míru. Zvažuji proto návštěvu psychiatra či psychologa, ale nevím, zda musím mít nějaké doporučení OL. Začínám být zoufalá, čtu spoustu příběhů děvčat, které nad ZP vyhrály a je mi líto, že mi to nejde, vždyť dřívějc mi nepřišlo těžké vydržet nejíst několik měsíců. Chci začít jíst zase normálně, chci mít normální váhu, být štíhlá, psychicky v pohodě, jen nevím, co s tím. Omlouvám se za sálodlouhý příběh, ale snad mi třeba někdo poradí. Děkuji! S pozdravem M.
Peta | 01.10.2014 18:27:24
Markéta napsal/a:
Dobrý den. Potřebovala bych radu od těch, kteří mají jakoukoli zkušenost se záchvatovitým přejídáním. Již 7let (cca od svých 12let) se potýkám s poruchami příjmu potravy. Asi 5let jsem trpěla anorexií, léčila jsem se u psychiatra, psychologa, byla několikrát hospitalizována. Následkem MA u mne propukla bulimie, která byla ale jen chvilková, nesnáším totiž zvracení a průjmy. Díky léčebně jsem se vyšplhala na zdravou váhu, ovšem můj vztah k jídlu se nikterak nezlepšil - jídlo jsem vždycky milovala, ale měla jsem problém s přibíráním snad i ze vzduchu. Nakonec, postupem času, jsem se z MA vypracovala k záchv.přejídání - nebo alespoň mám dojem, že jím trpím. Po anorexii jsem se začala zabývat fitness stravováním a cvičením, s tím, že chci být fitness modelkou. Bohužel mi však plány zhatilo přejídání. Dokážu se třeba 14dní držet zdravého jídelníčku - opravdu jím pravidelně, nevynechávám jídla, čili mne nepřepadne večerní vlčí hlad z celodenního hladovění, ale za těch 14dní přijde den, kdy od rána do večera sním, na co přijdu. Rodičům to divné nepřipadá, možná jsou i rádi, když mě vidí, jak jím, po minulých zkušenostech. Já ale obrovsky trpím, mám výčitky, je mi těžko, brečím, druhý den se snažím držet a vycvičit kalorie z předešlého dne. A zmítám se tak v kruhu, ze kterého se mi nedaří vymanit. Nemám kamarády, kterým bych se mohla svěřit, vždycky jsem se zabývala jen sebou, jídlem a cvičením, nic jiného mi taky nezbývalo, když jsem byla od základní školy šikanována. Rodičům se svěřovat nechci, jsem přeci jen dospělá a nechci jim přidělávat starosti, kterých mají i tak dost. Jako studentka nemám peníze na to, abych si zaplatila nějakého výživového poradce, který mi sestaví za několik tisíc jídelníček na míru. Zvažuji proto návštěvu psychiatra či psychologa, ale nevím, zda musím mít nějaké doporučení OL. Začínám být zoufalá, čtu spoustu příběhů děvčat, které nad ZP vyhrály a je mi líto, že mi to nejde, vždyť dřívějc mi nepřišlo těžké vydržet nejíst několik měsíců. Chci začít jíst zase normálně, chci mít normální váhu, být štíhlá, psychicky v pohodě, jen nevím, co s tím. Omlouvám se za sálodlouhý příběh, ale snad mi třeba někdo poradí. Děkuji! S pozdravem M.
Ahoj Markét,když jsem si četla tvůj příběh, jako bych vyprávěla ten svůj. Je mi 23 let a od svých 19 se potýkám s poruchami příjmu potravy. Začala to anorexií, kdy jsem se dostala až na váhu 36kg, hospitalizace se mi vyhla, ale navštívila jsem nespočet psychiatrů, psychologů, anabell poradnu. Z anorexie se stala přechodně bulimie, z bulimie záchvatovité přejídání. Trpím středně těžkými depresemi a úzkostmi, mám předepsané antidepresiva, které jsem ale vysadila, protože mi z nich bylo neskutečně zle a nové jsem odmítla brát. Přestala jsem chodit do práce, kolikrát jsem nebyla schopna vyjít z domu. Bydlím sama, přítele nemám, kamarádi, kteří mi ještě zbyli mi nerozumí, stejně tak rodina. Nic jim samozřejmě nevyčítám, ale bylo by fajn, sem tam si popovídat s někým, kdo rozumí a chápe co prožíváme. Jestli budeš mít ty nebo kdokoliv chuť, pište ve dne v noci. (e.mail : petulka91@post.cz )Ahoj P.Dobrý den. Potřebovala bych radu od těch, kteří mají jakoukoli zkušenost se záchvatovitým přejídáním. Již 7let (cca od svých 12let) se potýkám s poruchami příjmu potravy. Asi 5let jsem trpěla anorexií, léčila jsem se u psychiatra, psychologa, byla několikrát hospitalizována. Následkem MA u mne propukla bulimie, která byla ale jen chvilková, nesnáším totiž zvracení a průjmy. Díky léčebně jsem se vyšplhala na zdravou váhu, ovšem můj vztah k jídlu se nikterak nezlepšil - jídlo jsem vždycky milovala, ale měla jsem problém s přibíráním snad i ze vzduchu. Nakonec, postupem času, jsem se z MA vypracovala k záchv.přejídání - nebo alespoň mám dojem, že jím trpím. Po anorexii jsem se začala zabývat fitness stravováním a cvičením, s tím, že chci být fitness modelkou. Bohužel mi však plány zhatilo přejídání. Dokážu se třeba 14dní držet zdravého jídelníčku - opravdu jím pravidelně, nevynechávám jídla, čili mne nepřepadne večerní vlčí hlad z celodenního hladovění, ale za těch 14dní přijde den, kdy od rána do večera sním, na co přijdu. Rodičům to divné nepřipadá, možná jsou i rádi, když mě vidí, jak jím, po minulých zkušenostech. Já ale obrovsky trpím, mám výčitky, je mi těžko, brečím, druhý den se snažím držet a vycvičit kalorie z předešlého dne. A zmítám se tak v kruhu, ze kterého se mi nedaří vymanit. Nemám kamarády, kterým bych se mohla svěřit, vždycky jsem se zabývala jen sebou, jídlem a cvičením, nic jiného mi taky nezbývalo, když jsem byla od základní školy šikanována. Rodičům se svěřovat nechci, jsem přeci jen dospělá a nechci jim přidělávat starosti, kterých mají i tak dost. Jako studentka nemám peníze na to, abych si zaplatila nějakého výživového poradce, který mi sestaví za několik tisíc jídelníček na míru. Zvažuji proto návštěvu psychiatra či psychologa, ale nevím, zda musím mít nějaké doporučení OL. Začínám být zoufalá, čtu spoustu příběhů děvčat, které nad ZP vyhrály a je mi líto, že mi to nejde, vždyť dřívějc mi nepřišlo těžké vydržet nejíst několik měsíců. Chci začít jíst zase normálně, chci mít normální váhu, být štíhlá, psychicky v pohodě, jen nevím, co s tím. Omlouvám se za sálodlouhý příběh, ale snad mi třeba někdo poradí. Děkuji! S pozdravem M.
Peta | 01.10.2014 18:25:34
Ahoj Markét,když jsem si četla tvůj příběh, jako bych vyprávěla ten svůj. Je mi 23 let a od svých 19 se potýkám s poruchami příjmu potravy. Začala to anorexií, kdy jsem se dostala až na váhu 36kg, hospitalizace se mi vyhla, ale navštívila jsem nespočet psychiatrů, psychologů, anabell poradnu. Z anorexie se stala přechodně bulimie, z bulimie záchvatovité přejídání. Trpím středně těžkými depresemi a úzkostmi, mám předepsané antidepresiva, které jsem ale vysadila, protože mi z nich bylo neskutečně zle a nové jsem odmítla brát. Přestala jsem chodit do práce, kolikrát jsem nebyla schopna vyjít z domu. Bydlím sama, přítele nemám, kamarádi, kteří mi ještě zbyli mi nerozumí, stejně tak rodina. Nic jim samozřejmě nevyčítám, ale bylo by fajn, sem tam si popovídat s někým, kdo rozumí a chápe co prožíváme. Jestli budeš mít ty nebo kdokoliv chuť, pište ve dne v noci. (e.mail : petulka91@post.cz )Ahoj P.
Peta | 01.10.2014 18:22:46
Ahoj Markét,když jsem si četla tvůj příběh, jako bych vyprávěla ten svůj. Je mi 23 let a od svých 19 se potýkám s poruchami příjmu potravy. Začala to anorexií, kdy jsem se dostala až na váhu 36kg, hospitalizace se mi vyhla, ale navštívila jsem nespočet psychiatrů, psychologů, anabell poradnu. Z anorexie se stala přechodně bulimie, z bulimie záchvatovité přejídání. Trpím středně těžkými depresemi a úzkostmi, mám předepsané antidepresiva, které jsem ale vysadila, protože mi z nich bylo neskutečně zle a nové jsem odmítla brát. Přestala jsem chodit do práce, kolikrát jsem nebyla schopna vyjít z domu. Bydlím sama, přítele nemám, kamarádi, kteří mi ještě zbyli mi nerozumí, stejně tak rodina. Nic jim samozřejmě nevyčítám, ale bylo by fajn, sem tam si popovídat s někým, kdo rozumí a chápe co prožíváme. Jestli budeš mít ty nebo kdokoliv chuť, pište ve dne v noci. (e.mail : petulka91@post.cz )Ahoj P.
Misha | 06.10.2014 22:57:00
Ahoj Petro!
Teda, to je mi líto, že jsi na to tak sama! A k nějakému terapeutovi chodíš nyní? Je něco co zabírá, co ti pomáhá, co ti dělá dobře? Nezkoušelas alespoň nějaké přírodní antidepresivum - třeba třezalku?--) myslím, že by se dalo vymyslet ještě něco, cos třeba nezkoušela a mohlo by pomoci...
Držím pěsti!
Péťa | 08.10.2014 17:50:28
Já tydle problémy chtěl taky řešit třezalkou a různejma čajema, k ničemu to nebylo, tak jsem je pil víc a prostě vůbec žádnej účinek. Je to jak když chceš zastřelit slona vzduchovkou...
Misha | 08.10.2014 21:04:21
No jasně, rozumím - já to spíš myslela jako podpůrný prostředek - třeba jeden ze sta podpůrných prostředků, než jako věc, která by tě z toho dostala. A co jsi brala za antidepresiva, že ti po nich bylo tak špatně?? Já mám osobní zkušenost s Cipralexem a nemůžu si na něj vůbec stěžovat - hrozně mi pomohl a vedlejší účinky naprosto zanedbatelné!!!
