Menu
Diskusní fórum
Diskuzní fórum
Keyfli | 11.07.2015 19:00:19
V lednu jsem začala hubnout. Proč? Sama nevím. Moje spolužačka mi denně vykládala, jak nejí, jaks e léčila s anorexií, jak ji chtějí zavřít do ústavu. Všichni jí říkali, jak je hubená. Já měla pěknou postavu, ale přeci jenom boky, prsa a tlustší stehna. Před Vánocemi mě spolužák zvedl do vzduchu a řekl, že by nečekal, že zrovna já jsem tak těžká. O Vánocích jsem si řekla, že musím něco dělat.Přesně si vzpomínám na ten den, kdy jsem si dala poslední palačinky, šampáňo a chlebíčky, jak bych ten den chtěla vrátit zpět. Začala jsem cvičit a snažila se jinak jíst. Jenže se to zvrtlo. Můj den začínal snídaní, pak dlouho nic a nakonec jsem se odpoledne přecpala. No hrůza. Ale zhubla jsem. Od té doby asi 6 kg. Od ledna jsem nedostala měsíčky a psychicky na tom také nejsem zrovna nejlépe. Nedokážu myslet na nic jiného, než jen na JÍDLO. Prostě všude je JÍDLO, JÍDLO, JÍDLO! Neustále uvažuji, jestli z toho nepřiberu, jestli to mám sníst nebor aději ne. Nedokážu už normálně žít. Pořád se řeším. Pokaždé, když stojím před zrcadlem zvedám triko a kontroluji břicho. Vážím se i třikrát denně.
Byla jsem na kontrole u nutriční poradkyně. Mám strašně nízké % tuku v těle a podváhu. Fajn, řekla jsem si, že přiberu, ale bojím se toho. Bojím se, že přiberu po všem, co sním. Každý gram potraviny zapisuji do tabulek. Přemýšlím nad jídlem stále a stále. Vyhýbáms e akcím, nechodím ven, uzavírám se do sebe, nechci jet na dovolenou, na školní výlet...Uvědomuji si, že mi život utíká pod rukama, vím, že nemá cenu to řešit. Vím, že nemůžu zbytek života trávit doma a přemýšlením o jídleníčku. Jen to nejde překonat.
Neustále brečím, nesnáším se, protože jsem se najedla a podobně. Mamka se mi prvně snažila pomoct, ale teď je na mě naštvaná a křičí, když se nechci najít a nemá pochopení a já nemám se komu svěřit. Klidně bych začala zase jíst, ale nejde to! H
Potřebuji se jen svěřit a ne to dusit v sobě. Chci žít jako normální člověk! Chci zase jít s kamarádkou na pizzu nebo si s ní bez výčitků dát ve výtvarce koláčky nebo bonbóny, ale něco ve mně je a já to nedokážu. Béjím se, že po každé kcal přiberu nehoráýzným způsobem, protože mé tělo se bude chtít dostat zpátky.
Včera jsem si sepsala proč to vlastně dělám. Bojím se, že si nikoho nenajdu, protože jsem tlustá a taky do mě zmíněná spolužačka neustále ryje a poslouchat denně, jak je ona tlustá, ale cítí každou kost v těle a chtějí ji poslat na léčení... Nevím, co mám dělat, ale dala bych vše za to, abych se vrátila před tohle období a žila zase normálně.
Mary | 13.07.2015 13:41:52
Ahoj Keyfli, také ti návštěvu psycholožky, lépe tedy psychoterapeutky doporučuji. Kamarádka, která měla PPP, psychoterapeutka moc pomohla. Stále k ní dochází a nemůže si sezení u ní vynachválit. Kdyby si chtěla, mohu ti mejlem zaslat ověřené kontakty na psychoterapeuty, kteří se přímo zabývají poruchami příjmu potravy. Napiš mi prosím, z jakého jsi města. Tady je můj mejl: mary.enn@seznam.cz Drž se!
Katka | 11.07.2015 19:18:50
Keyfli napsal/a:
V lednu jsem začala hubnout. Proč? Sama nevím. Moje spolužačka mi denně vykládala, jak nejí, jaks e léčila s anorexií, jak ji chtějí zavřít do ústavu. Všichni jí říkali, jak je hubená. Já měla pěknou postavu, ale přeci jenom boky, prsa a tlustší stehna. Před Vánocemi mě spolužák zvedl do vzduchu a řekl, že by nečekal, že zrovna já jsem tak těžká. O Vánocích jsem si řekla, že musím něco dělat.Přesně si vzpomínám na ten den, kdy jsem si dala poslední palačinky, šampáňo a chlebíčky, jak bych ten den chtěla vrátit zpět. Začala jsem cvičit a snažila se jinak jíst. Jenže se to zvrtlo. Můj den začínal snídaní, pak dlouho nic a nakonec jsem se odpoledne přecpala. No hrůza. Ale zhubla jsem. Od té doby asi 6 kg. Od ledna jsem nedostala měsíčky a psychicky na tom také nejsem zrovna nejlépe. Nedokážu myslet na nic jiného, než jen na JÍDLO. Prostě všude je JÍDLO, JÍDLO, JÍDLO! Neustále uvažuji, jestli z toho nepřiberu, jestli to mám sníst nebor aději ne. Nedokážu už normálně žít. Pořád se řeším. Pokaždé, když stojím před zrcadlem zvedám triko a kontroluji břicho. Vážím se i třikrát denně. Byla jsem na kontrole u nutriční poradkyně. Mám strašně nízké % tuku v těle a podváhu. Fajn, řekla jsem si, že přiberu, ale bojím se toho. Bojím se, že přiberu po všem, co sním. Každý gram potraviny zapisuji do tabulek. Přemýšlím nad jídlem stále a stále. Vyhýbáms e akcím, nechodím ven, uzavírám se do sebe, nechci jet na dovolenou, na školní výlet...Uvědomuji si, že mi život utíká pod rukama, vím, že nemá cenu to řešit. Vím, že nemůžu zbytek života trávit doma a přemýšlením o jídleníčku. Jen to nejde překonat. Neustále brečím, nesnáším se, protože jsem se najedla a podobně. Mamka se mi prvně snažila pomoct, ale teď je na mě naštvaná a křičí, když se nechci najít a nemá pochopení a já nemám se komu svěřit. Klidně bych začala zase jíst, ale nejde to! H Potřebuji se jen svěřit a ne to dusit v sobě. Chci žít jako normální člověk! Chci zase jít s kamarádkou na pizzu nebo si s ní bez výčitků dát ve výtvarce koláčky nebo bonbóny, ale něco ve mně je a já to nedokážu. Béjím se, že po každé kcal přiberu nehoráýzným způsobem, protože mé tělo se bude chtít dostat zpátky. Včera jsem si sepsala proč to vlastně dělám. Bojím se, že si nikoho nenajdu, protože jsem tlustá a taky do mě zmíněná spolužačka neustále ryje a poslouchat denně, jak je ona tlustá, ale cítí každou kost v těle a chtějí ji poslat na léčení... Nevím, co mám dělat, ale dala bych vše za to, abych se vrátila před tohle období a žila zase normálně.
Ahoj Keyfli. Mám podobné problémy jako ty. Před 4 lety jsem začala hubnout kvůli šikaně ve škole. Vlastně jsem nezačala hubnout, začala jsem držet hladovku. Období hladovky se dodnes střídají s obdobími, když jsem v pohodě, ale také s obdobími zvracení a užívání projímadel. Dnes již není příčinou mých problémů šikana, ale vztah s mámou. Rozhodla jsem se to řešit a před měsícem jsem se objednala ke psycholožce. Minulý týden jsem tam byla poprvé a o všem jsem si s ní promluvila. Dost se mi ulevilo a rozhodla jsem se začít chodit na terapii. Myslím si, že svěřit se psycholožce to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat. Doufám, že se ti podaří se z toho dostat.V lednu jsem začala hubnout. Proč? Sama nevím. Moje spolužačka mi denně vykládala, jak nejí, jaks e léčila s anorexií, jak ji chtějí zavřít do ústavu. Všichni jí říkali, jak je hubená. Já měla pěknou postavu, ale přeci jenom boky, prsa a tlustší stehna. Před Vánocemi mě spolužák zvedl do vzduchu a řekl, že by nečekal, že zrovna já jsem tak těžká. O Vánocích jsem si řekla, že musím něco dělat.Přesně si vzpomínám na ten den, kdy jsem si dala poslední palačinky, šampáňo a chlebíčky, jak bych ten den chtěla vrátit zpět. Začala jsem cvičit a snažila se jinak jíst. Jenže se to zvrtlo. Můj den začínal snídaní, pak dlouho nic a nakonec jsem se odpoledne přecpala. No hrůza. Ale zhubla jsem. Od té doby asi 6 kg. Od ledna jsem nedostala měsíčky a psychicky na tom také nejsem zrovna nejlépe. Nedokážu myslet na nic jiného, než jen na JÍDLO. Prostě všude je JÍDLO, JÍDLO, JÍDLO! Neustále uvažuji, jestli z toho nepřiberu, jestli to mám sníst nebor aději ne. Nedokážu už normálně žít. Pořád se řeším. Pokaždé, když stojím před zrcadlem zvedám triko a kontroluji břicho. Vážím se i třikrát denně. Byla jsem na kontrole u nutriční poradkyně. Mám strašně nízké % tuku v těle a podváhu. Fajn, řekla jsem si, že přiberu, ale bojím se toho. Bojím se, že přiberu po všem, co sním. Každý gram potraviny zapisuji do tabulek. Přemýšlím nad jídlem stále a stále. Vyhýbáms e akcím, nechodím ven, uzavírám se do sebe, nechci jet na dovolenou, na školní výlet...Uvědomuji si, že mi život utíká pod rukama, vím, že nemá cenu to řešit. Vím, že nemůžu zbytek života trávit doma a přemýšlením o jídleníčku. Jen to nejde překonat. Neustále brečím, nesnáším se, protože jsem se najedla a podobně. Mamka se mi prvně snažila pomoct, ale teď je na mě naštvaná a křičí, když se nechci najít a nemá pochopení a já nemám se komu svěřit. Klidně bych začala zase jíst, ale nejde to! H Potřebuji se jen svěřit a ne to dusit v sobě. Chci žít jako normální člověk! Chci zase jít s kamarádkou na pizzu nebo si s ní bez výčitků dát ve výtvarce koláčky nebo bonbóny, ale něco ve mně je a já to nedokážu. Béjím se, že po každé kcal přiberu nehoráýzným způsobem, protože mé tělo se bude chtít dostat zpátky. Včera jsem si sepsala proč to vlastně dělám. Bojím se, že si nikoho nenajdu, protože jsem tlustá a taky do mě zmíněná spolužačka neustále ryje a poslouchat denně, jak je ona tlustá, ale cítí každou kost v těle a chtějí ji poslat na léčení... Nevím, co mám dělat, ale dala bych vše za to, abych se vrátila před tohle období a žila zase normálně.
Keyfli | 11.07.2015 19:21:36
Nad psycholožkou jsem také uvažovala, ale rodiče jsou dost proti tomu :/
Katka | 11.07.2015 21:46:24
Nechápu proč, vždyť se není zač stydět. Poradit si s tím sama je neskutečně těžké a můžeš se s ní pouze promluvit o problémech a získat i jiný pohled na věc.
Lenuš | 11.07.2015 10:16:20
Dobrý den. Po dlouhém čase jsem se konečně odhodlala svůj problém s PPP řešit. Šla jsem tedy ke své praktické lékařce a řekla jí o tom že užívám projímadla, někdy hladuji a doufala jsem, že mě pošle k psychologovi. Ona mi však jen řekla, že ať si nevymýšlím, že anorexii určitě nemám neboť nejsem vyhublá. Poradíte mi kde hledat pomoc jinde? Mohu mít vlastně anorexii i když mám BMI 20?
Mary | 13.07.2015 13:51:04
Dobrý den Lenuš, je určitě dobře, že jste vzala Vaše trápení do svých rukou a chcete vše, co prožíváte začít řešit. Nechtěla byste zkusit zajít do poradny Anabell? Má kamarádka měla mentální anorexii a nejvíce jí pomohli právě v poradně Anabell. Sdíleli s ní její těžkou situaci a dostala zde kontakty na odborníky, kteří se PPP zabývají. Kdybyste si o všem chtěla napsat více, zde je můj mejl: mary.enn@seznam.cz Kdybyste se rozhodla navštívit rovnou nějakého odborníka na PPP (nutričního terapeuta nebo psychoterapeuta) sama, ráda Vám zašlu kontakty. Držte se!