Veliké varování napsal/a:
Prosím všechny, kdo se vydávají na dráhu hubnutí, aby se zamysleli nad tím, zda jim to za to opravdu stojí. Jsem maminka malé holčičky a již tři roky se potýkám se silnou podváhou a zcela zbytečnou snahou přibrat. Zhubla jsem díky problémům, které s malou nastaly, a které mi dneska už připadají jako prkotina.. jenže tenkrát jsem si je prostě brala, chtěla jsem pro miminko to nejlepší. Úbytek váhy mi vůbec nevadil, naopak: vždycky jsem byla lehce oplácaná a v dětství si kvůli tomu vysloužila častý posměch. Takže jsem si řekla, že si tu váhu za každou cenu udržím. Jedla jsem pak sice stejně jako dřív 5 x denně, ale nepříliš kalorické pokrmy - hodně zeleniny, jogurtů, pečivo, sem tam ovoce, někdy i sladkosti, ale hlavně jsem se vše snažila kompenzovat pohybem. Když jsem se přiblížila už k opravdu velké podváze (asi 15 kg oproti dřívějšku), tělo začalo stávkovat. Přestala jsem být schopná chodit na dlouhé procházky s kočárkem, začala jsem mít i problém holčičku přebalit, zvednout ze země.. Přestala jsem pro ni být oporou, pozornou a laskavou maminkou, a to v době, když mě nejvíc potřebovala. Toho už jsem se opravdu lekla. Začala jsem studovat spoustu knih a webových stránek o tom, jak zdravě přibrat, jenže tehdy asi teprve začala ta pravá cesta do pekel. Za celou tu dobu jsem narazila na tak protichůdné informace, že už se dneska prakticky nejsem schopná podívat na jakékoliv jídlo bez toho, aniž bych za ním neviděla nějaké potencionální riziko nebo problém s trávením. Díky tomu mám samozřejmě pocit, nebo respektive on to není pocit, on je to fakt, že se mi snad trávení docela zastavilo. Sním snídani a v žaludku mi leží ještě do oběda. Oběd si dám jenom proto, abych zase nezhubla. S večeří to samé, a tak pořád dál. Občas si říkám, že snad budu jíst jen ovoce, abych vůbec něco strávila normálně, bez pocitů těžkosti. Jenže ovoce zas nemá dostatek kalorií.. A jsem zase v té spirále myšlenek. Před dvěma lety jsem se rozhodla jít k psychiatrovi. Terapie mi nic nepřinesla, kořenů problému jsme se nedobrali, protože psychiatr mě v podstatě jen tlačil do braní antidepresiv, která mi nezabrala, a do jídel, která bych nebyla schopná pozřít, protože by mě to ještě více stresovalo. Vím, že potřebuji odbornou pomoc, abych se z toho dostala (už jen kvůli malé!), ale nevím, na koho se obrátit. Když už mi někdo něco odborně poradí, tak o tom dřív nebo později začnu pochybovat, protože mám tu svou hlavu "všemi moudry" tak vymletou, nikomu tedy nevěřím, a hlavně nepotřebuju, aby mi někdo vytvářel další situace, které by mě mohly vést k ještě větší panice. Mám další a další zdravotní problémy. I když jsem přibrala, je to jenom tuk, svaly nedokážu budovat, jsem neskutečně slabá. Mám neurologické potíže všeho druhu, bolí mě záda, chraptím, jako bych přicházela o hlas. Bojím se zimy, jak je 10 nad nulou, omrzají mi ruce i nohy, protože se mi špatně prokrvují. Když jsou teploty ještě nižší, skoro brečím bolestí. Mám pocit, že mi odchází i mozek, nejsem schopná rozhodování a soudného myšlení, často mě jímá panika.. Jsem neustále v nějakých negativních myšlenkách a pochybnostech, a to i přes to, že jsem si pořád schopná uvědomit, jak můžu být ráda, že mám rodinu - svojí holčičku, muže, že mám kde bydlet a že pořád ještě dojdu do práce, i když mi to činí nemalé obtíže. Na ostatní život už není energie. Často si ani nevzpomenu na to, že mám nějakou vzdálenější rodinu nebo že jsem mívala kamarády.. To všechno mě prostě míjí, protože pořád jen přemýšlím, jak ze své situace ven a jestli se to ještě může zhoršit. Nedokážu už myslet na nic jiného. Když myšlenky o jídle odpálím, vrátí se za 2 minuty zpátky. A s nimi další a další pochybnosti a úzkosti. Proto prosím všechny, kdo se rozhodnou pro hubnutí, ať tak činí s rozumem – nikoliv jednorázovou dietou, která si stejně časem pravděpodobně vybere svou daň kompenzací v podobě přejídání, ale spíš úpravou životního stylu, ovšem nikterak dogmaticky. Tělu můžeme dát naprosto cokoliv, když je to v přiměřeném množství.. Nestudujte zbytečně každou potravinu ani z hlediska kalorií ani z jakéhokoliv jiného pohledu, abyste nedopadli jako já. Nebo víte co, nehubněte vůbec. Buďte takoví, jací jste, protože úbytek na váze vám stejně žádné štěstí nepřinese. Co já bych dala za svou dřívější oplácanou postavu, kdybych k tomu dostala stejný příděl zdraví, energie, optimismu, životní síly a nevědomosti. Takhle jen zbytečně utrácím svůj čas; marním chvilky, které mohly být nejhezčími v životě mé dcerky. Buďte na sebe hodní.

lena napsal/a:
chci se zeptat, začínám jíst po anorexii, už se nebojím niceho tuku,... jen bloky tam jsou stále, i když překonávám často se mi stane že sním asi mín a nakonec strašné "amoky přejídání" hlavne tuk, snad kilo cukru denně,... to nepřeháním přesto při normálním stravování mám pořád pocit, že jsem plna z mála - bolí břicho, nadýmání,,.... chci se zeptat na extrém když toho moc nesníte třeba jogurt jabko,... a začnete jíct, jak se chovat? postupně či hned najednou? přejde to břicho? popřípadě za jak dlouho? děkuji