Zdravím. :) Určitě každý, co se potýká s PPP, pochopí, jak těžké je být šťastný s tím, co máme neustále v hlavě. U mě vše začalo po mých patnáctých narozeninách ( Nyní mi je 17. ), kdy jsem se rozešla se svým přítelem. Byl to kluk, se kterým jsem byla jen proto, že mě nikdo jiný nechtěl a nechtěla jsem být jediná sama. Nejsem nějak ošklivá, ale jsem stydlivá. Ani nevím, jestli na to on měl nějaký vliv, nebo se to všechno tak seběhlo a už nebylo cesty zpět. Nicméně jsem začala zmenšovat své porce a jíst "zdravě". Četla jsem veškeré články o tom, co jíst a nejíst. Odmítala jsem pozřít některá jídla, jako brambůrky, bombóny, smažené věci... Začátkem léta ( Po několika měsících. ) to došlo do fáze, kdy jsem nemyslela na nic jiného než na jídlo a mou postavu. Zhubla jsem ze 60 kilo na 45 s mou výškou 165 cm. Lezla ze mě ramena a pánev. Jak jsou ale všechny ty obrázky o anorexii se zrcadlem, to samé se dělo i mně. Prostě jsem si neustále před zrcadlem říkala ještě nejsem dost hubená. Každé kilo dolů mě uspokojilo, ale jakým způsobem. Vše ostatní se ale horšilo. Padala jsem, měla jsem nízký tlak, často jsem plakala, byla jsem nervózní, zlá na lidi, co mě mají rádi. Hotová noční můra. Můj táta se mě pořád ptal, proč "nežeru", jenže co na to říct, prostě to nejde... V poslední fázi jsem byla posedlá tím jíst přesně po třech hodinách a přesně to, co "můžu". Vykolejilo mě každé opoždění. Porce jsem samozřejmě měla mrňavé, takže jsem neměla dostatek živin. Všichni kolem mě si uvědomovali, že se se mou něco děje, ale nikdo si nedokázal přiznat, že mám anorexii. Jednoho dne mě ale mamka objednala k psychiatričce. Šla jsem tam s tím, že v žádném případě nebudu brát nějaké prášky, přece nejsem blázen. Když jsem tam přišla a doktorka mi začala říkat, co všechno dělám špatně, nezvládla jsem kritiku a rozplakala jsem se jako vždy pod tlakem. Nakonec jsem přijmula to, že budu brát antidepresiva a přiberu na jídle. Měla jsem za úkol psát si jídelníček, to bylo hrozné, nervující. Byla jsem i u výživové poradkyně, ta mi dala pár nutridrinků, ale ty jsem moc nechtěla. Postupně jsem ale zvládla malinko přibrat. Cítila jsem se neuvěřitelně tlustá a nenažraná, zaťala jsem ale zuby. Když mě antidepresiva dostala do lepší nálady a zvýšila jsem si malinko sebevědomí, poznala jsem svého bývalého přítele. Upnula jsem se na něho a on byl ochotný mi ve všem pomáhat. Prášky jsem postupně ubírala, až jsem brala jen minimální dávku. A tehdy začalo mé zvracení. Občas jsem se neuvěřitelně přejedla a zvracela. Potom se z toho stal rituál chvílí, kdy jsem byla sama doma. Nebyla jsem na to hrdá, styděla jsem se. Pověděla jsem to mé mamce se studem a ona mi pověděla, že to tušila a že se nemám za co stydět, že to společně vyřešíme. Plynul čas, přestala jsem brát prášky úplně a byla jsem šťastná, užívala si života a neměla žádné starosti. Skončilo léto a znovu jsem do toho spadla. To už jsem nebyla s přítelem, který mě držel. Občas jsem začala zvracet a přejídat se. Přibrala jsem, to mi na psychice nepřidalo. Nyní jsem objednaná znovu k doktorce, protože jsem usoudila, že sama s mamkou to nezvládnu. Zkoušíme fígle, jako zalepení lednice přes čas, kdy jsem doma sama. Nezvracím proto, že bych chtěla, ale proto, že chci to jídlo, ale nechci přibrat. Mé myšlenky jsou stále kolem jídla "Mám si to dát nebo ne?" Kdybych neměla psychické problémy, byla bych hrozně hodná a milá holka s elánem do života. Takhle jsem ale náladová a často lidi kolem mě nemůžu vystát. Našla jsem si přítele, je to ovšem vztah na dálku, takže to není tak jednoduché, ale aspoň pro něco mám chuť být znovu ta milá, usměvavá slečna. Vím, že se dramatu kolem jídla nikdy nezbavím, budu tloustnout a hubnout, pořád dokola. Chci s tím ale bojovat, jen občas nemám tu vůli. Je zkrátka potřeba tich prášků. Nikdy jsem nechtěla být zoufalka závislá na prášcích, ale je to zjevně můj osud. Chci být hodná dcera, milující přítelkyně, spolehlivá manželka, pilná matka, starostlivá babička a to vše bez psychických problému, které mě jen odřezávají od světa. Proto pobízím všechny, nevzdejte to. Stojí za to žít normální život plný lásky a zážitků bez hlavy v záchodě. :)

Ahoj Míšo, je vidět, že jsi toho prožila vážně hodně, ať šťastná či nešťastná období. Je dobře, že vše chceš začít znovu řešit. Hlavně je skvělé, že máš oporu v mamince a nyní i v novém příteli, to je moc důležité. Mnoho žen s poruchami příjmu potravy takové štěstí nemá. Budeme Ti držet palce, ať to u lékařky dobře dopadne a tvá léčba se co nejlépe vyvíjí. Kdybys chtěla zaslat další kontakty na nutriční terapeuty nebo psychology, ráda Ti je pošlu. Zde je můj e-mail: mary.enn@seznam.cz Kdyby si chtěla, můžeš mi o tom všem napsat do e-mailu, ráda uvidím tvé pokroky v léčbě. Věřím, že to zvládneš. Budu moc ráda, když se mi ozveš. Drž se!

Dobrý den, je mi 20 a vždy jsem byla při těle a poslední 2 měsíce jsem si řekla že budu hubnout a zhubla jsem 15kg ... Poslední 10 dní neustále jím a zvracím a i tak jsem přibrala 5 kg a jsem z toho tak zoufalá že si myslím že mě tělo trestá za to že jsem celkej rychle schodila a to tím že jsem denně jedna minimálně ...Teď mám uplý opak ...Přejídám se nevím kdy mám dost a hrozně mě to doslova trápí

Dobrý den Ellie, co nyní prožíváte, není zcela v pořádku. Měla byste jíst pravidelně a to minimálně pětkrát denně po malých dávkách. Pokud jste měla problémy s váhou, bylo by pro Vás nejlepší navštívit nutričního terapeuta, který Vám pomůže se sestavením správného a vyváženého jídelníčku. Dobré je svůj stav konzultovat i s psychoterapeutem, ten by Vám pomohl po psychické stránce a našel příčinu toho, proč zvracíte, a poradil by Vám, jak s tím přestat. Ráda Vám zašlu kontakty na zmíněné odborníky, zde je můj e-mail: mary.enn@seznam.cz. Budu ráda, když se mi ozvete, můžeme vše prokonzultovat v soukromí. Držte se!